Trojský kůň v zákonu o volbě prezidenta

Volba prezidenta má být možností vybrat toho nejlepšího z pestré škály, namísto toho se třeba i proti své vůli nejspíše dočkáme volby nechtěné - výběru menšího zla z nevyžádaných kandidátů.

Je úplně jedno zda jste příznivcem současné hlavy státu nebo o ní máte zcela jiné představy. Je úplně jedno zda si předčasný odchod současné hlavy státu přejete nebo doufáte v pravý opak. Je úplně jedno, zda se těšíte na přehlídku uznávaných osobností a chystáte se vybrat důstojného reprezentanta. S velkou pravděpodobností hraničící s jistotou totiž nastane situace, kdy jedinými možnými kandidáty budou pouze takoví, které jako ty správné vyberou a národu předloží členové parlamentu.

Skončí-li mandát současného prezidenta předčasně a hlavně nečekaně, nastane situace se kterou ústava sice počítá, ale některé zákonné podmínky jsou nastaveny tak nějak proti původnímu záměru svobodné soutěže potenciálních zájemců o post nejvyšší. Každopádně pokud se tak situace vyvine musí předseda senátu do 10 dní stanovit termín voleb, a to do 90 dní od uvolnění funkce. Přesně v tom momentu většina národa teprve zjistí, jakého trojského koně poslanci a senátoři v roce 2012 vpašovali do zákona č. 275/2012 Sb. známého jako zákon o volbě prezidenta.

                Přímá volba prezidenta, ač veřejností většinově přijímaná pozitivně, v sobě totiž skrývá nejedno úskalí v podmínkách pro registraci uchazečů. Přeci jen zákon schvalovali poslanci a senátoři a tak se jejich tvořivost a způsob uvažování ve výsledné podobě zákona logicky promítly. Řada z nich se netajila tím, že tento zákon víceméně nechtějí a podpořili jej pouze z důvodu nepřeslechnutelné veřejné poptávky vycházející z tehdejší nálady obyvatelstva. Podle mínění některých politických šíbrů je volič z rodu občan obecný a priori nezpůsobilý k samostatnému a kvalifikovanému rozhodování v otázce výběru správného kandidáta, zatímco poslanec stranický či senátor nejmoudřejší vědí nejlépe kdo si nominaci zaslouží. Nelze si mezi sebe pustit jen tak někoho "zvenku", to přeci nedopustí ani princip stranických kandidátek do ostatních voleb natož pak volba NEJVYŠŠÍHO.

Celá řada tehdejších i dnešních politiků kupodivu oplývá onou často vzývanou schopností vidět dále než do konce aktuálního volebního období. Bohužel často se jí chápou svým vlastním způsobem - vidí v ní jen svou vlastní nepostradatelnost a dokáží si tak ve funkci nejvyšší představit (dosti věrohodně) především sebe sama, v krajním případě své kolegy. Jelikož však vnitřně (pohříchu nikoli navenek) mají jistou míru soudnosti a vcelku správně tuší, že pět desítek tisíc občanů je povětšinou ani pořádně nezná, vznikla ona klauzule o postačující podpoře pouhých 10 senátorů nebo 20 poslanců. Tato skutečnost je sice 10 let známá, získat 10/20 podpisů od svých známých nebo 50.000 od cizích lidí je sakra rozdíl, zvláště dostanete-li namísto roku prostor pouhé 2-3 týdny. Mohl by to být úkol pro Ústavní soud posoudit zda nejde o ukázkový příklad nerovného přístupu, do nejbližší volby by se však případná úprava stejně nestihla promítnout.

Kandidát musí podat kandidaturu nejpozději 66 dní před datem konání voleb a současně je povinen doložit potřebný počet podpisů. Shánění podpisů v ulicích ale vyžaduje včasnou aktivizaci a dobrou organizaci celé řady dobrovolníků napříč republikou, zorganizování kampaně včetně mítinků s osobní účastí kandidáta a široké škály podporovatelů z řad uznávaných osobností atd. Potenciální zájemci nebudou mít zkrátka dostatek času pro sběr podpisů a chtě nechtě bude nutno smířit se s tím, že kandidáti budou generováni povětšinou z řad aktivních nebo vysloužilých politiků, v lepším případě z řad vědců či akademiků. Pro společností obecně kladně přijímané osobnosti je zde sice teoretická šance požádat o podporu parlamentní strany, ty ale nejspíše nebudou chtít umenšovat šance svých prioritních nominantů zvyšováním počtu jejich konkurentů. Dá se tak očekávat, že nabídka kandidátů bude oproti minulým volbám dosti chudá nejen počtem uchazečů, ale nejspíše i jejich kvalitou. Neuvěřitelné množství politiků napříč stranami věří ve svou jedinečnost, neomylnost a nenahraditelnost – jak právě jim máme uvěřit, že zrovna takoví dokáží (nezávisle!) ze svého středu vybrat toho ideálního, když tím zárovenˇ musí popřít vlastní sebestřednost.

Zájemci o prezidentský post z řad běžných smrtelníků by si tak měli pospíšit a začít se shánět po podpoře svých potenciálních podporovatelů raději už nyní. Zkušenosti z minulých let jasně ukázaly, že je sběr podpisů často hlavně boj s časem. I u veřejně známých tváří bez tlačenky v podobě podpory poslanců či senátorů a bez možnosti každodenního přístupu do médií tak půjde o úkol takřka nadlidský a nejspíše předem prohraný. Začít sbírat podpisy již v této době jaksi naslepo v očekávání předčasné volby je jistě jedna z variant jak být připraven.