Když jsem poprvé navštívil Červený Důl, malou osadu spadající pod obec Uhelnou, pocítil jsem takový jakoby závan tajemna, nebo něčeho co se těžko popisuje. Staré sudetské chalupy, rozmístněné v patřičné vzdálenosti od sebe v údolí, ze kterého dýchal klid a pokoj a starobylé německé ovocné stromy při domech vyvolávají dojem, že zde vládne jiná doba. Auto tu pořádně nevyjede, protože cesta je jen štěrková a místy kamenitá, mobil zde ztrácí signál a hluk a neklid zůstávají někde dole, pod horami. Hned Vás napadne: Kdo tady ty staré stromy sadil? Co jsou to za odrůdy? Jak to, že v některých místech lze v trávě vidět mizející základy domů.... Kdo tu žil a jak? A rázem jste celí zvědaví, jaké že to dějiny vysí nad krajem, jaká historie dýchá z Vaší chalupy... A ta všudepřítomná historie na Vás čeká nejen okolo, když se po ní díváte, ale také na Vás vyskočí i tehdy, když o ni nemáte vůbec zájem. Kamarád ke kterému sem jezdím mi vyprávěl, jak v roce 2009 přišla do Rychlebských hor povodeň. Tehdy nešlo o rozlití nějakého potoka, ale o tak prudký déšť v krátkém čase, že se valil ze strání jak velká rozvodněná voda, neboť zem ani louky nebyly schopny ho v takovém množství pojmout a ta velká voda ze strání strhla před jeho domem cestu. Viděl to na vlastní oči. Jaké překvapení bylo, když pod cestou byla ještě jedna cesta, kamenná, vybudovaná v době sudet Němci. Korunu tomu nasadili dvá němečtí turisté, kteří nějaký ten den po bouřce šli kolem: Co Němec postaví, to vydrží navěky! tvrdili kamarádovi, který je potkal před chalupou, když odklízel škody (trochu to parafrázuje tisíciletou říši, ale nechci zde tahat politiku). S kamarádem jsme se vypravili po červené značce přes Nové Vilémovice do úchvatného údolí, kterému se říká Hraničky. Kromě toho, že nás po cestě napadla kráva, jejíž tele jsme se snažili pohladit, zažili jsme to, čemu se říká absolutní ticho... Takové ticho, že slyšíte vlastní krev... Údolí se nořilo do večerního šera a vršky hor, které ho lemovaly svítily ostře oranžově, tak jak je může jen zapadající slunce obarvit. A to absolutní ticho přerušil svým skřekem jen krkavec.... A teď si představte, že tady všude, v celém údolí stála německá prosperující vesnice, kostel, domy, řemeslníci, pastevci a sedláci..., zvláštní pieta za zcela zaniklou vesnici, která byla po odsunu sudetských němců (říkávám našich němců), komunistickou armádou srovnána se zemí, někdy v padesátých letech. Základy domů jsou vidět stále dobře... Pocit, který člověk má z nějakého zážitku, se dá těžko vyprávět, chce to prožít a tak proto jsem vybral pár podzimních trochu dušičkových fotek , které mohou mít lepší vypovídací schopnost než slova.......
Díky ještě několika málo původním domům v Červeném Dole si můžete udělat představu, jak to asi dřív bylo, jak to tu vypadalo. Ten renault u chalupy samozřejmě kazí dojem, takže si místo něho představte třeba krávu!
Nahlížet oknem, tak jako na obrázku nedoporučuji, majitelům by se to nemuselo líbit, i když kdo ví... třeba Vás pozvou na pěkně vychlazenou Holbu, pivo z jesenických hor... nebo Vás vyženou koštětem.
Boží muka bez kříže, nebe bez slunce, krajina bez lidí ... kde a hlavně s kým tu jsem? Malinko Kavkovské téma.....
Houby tu rostou požehnaně! A to i přesto, že Černobyl je daleko! Je zde vskutku panenská příroda!
Možnost meditace....
Ale samota by neměla být dlouhá, lidem je spolu přeci lépe!
Sudetská chalupa je romantická záležitost, ale vzhledem ke svému stáří samozřejmě vyžaduje údržbu a to není vždy jednoduché... zvlášť když krbový komín táhne jiným směrem, než by měl...
Tímto obrázkem se "pokorně loučím" a na vysvětlení dodávám: opravdu před Vámi neklečím, to jen můj kamarád zpravuje dlažbu (a není muslim)!
