Jak trest smrti soudruzi zmírnili na dvanáct let natvrdo (+ mučeníčko)

Je těžké zůstat bez emocí, když člověk čte současné blogy některých autorů, jejichž myšlení je nenávratně poznamenáno čtyřiceti lety komunistické vymývárny mozků, pracující i na principu relativizace dobra a zla. Tito lidé jsou už zakotveni ve své myšlenkové frekvenci tak na pevno, že nemají úniku. Mám nutkání jmenovat přímo jednoho osmiletého blogera, (měřeno dobou působení na blogu), ale zařekl jsem se, že když emoce, tak bez čehokoliv, co by mohlo někoho sesměšnit, byť jde o mého názorového odpůrce číslo 1.

Tito lidé dost často používají argumentaci různých historických souvislostí, kdy něco vyvolá něco, aby na základě tohoto argumentu očistili například současného geopolitického agresora, který byl vlastí všech jejich ideologických učitelů (Rusko). Jenže vytrhávat historické věci z kontextu a tvrdit, že něco může za něco, je naprosto hloupé. Historie je natolik složitá, že zkratkovité argumenty příčiny a následku vyznívají natolik směšně, že bychom mohli hrát hru nekončících příčin, která by vedla až do lůna pramatky Evy a praotce Adama, a nebo vlastně až do biblické knihy Genesis, pojednávající o stvoření světa Bohem.

Nezažil jsem okupaci Německem. Nemohu komunismus srovnávat s jinými ismy, jako byl nacismus. Nemám schopnost k tomu, abych viděl američanům pod pokličku a mohl praktiky NATO srovnat s praktiky ruských obranných (a útočných) složek a vysvětlovat jako levicový všeználek důvody chování Ruska. Ne to neumím. Ale co umím, napíšu v následujícím odstavci. A ten odstavec vysvětlí, proč se soudruhy blogery nedokážu najít společnou řeč.

Kamarádův otec byl odsouzen k trestu smrti komunistickým prokurátorem za to, že říkal co si myslel a věřil v Boha. Díky turbulencím v politice, kdy slábl a stoupal ruský vliv na minulý režim, byl mu snížen trest na dvanáct let na tvrdo. Po propuštění se z vězení vrátil jiný člověk a jeho malé děti se ho bály. Zničený otec mého kamaráda nedokázal už fungovat mimo vězení, měl nalomenou psychiku a všudepřítomný strach, stačilo aby průvan zavřel okno. Stopy po fyzickém mučení nešlo zakrýt. Brzy po propuštění zemřel na infarkt. Trest smrti byl dokonán i mimo věznici.

Můj strýc v autobuse do práce řekl známému, že na rozhlasu Svobodná Evropa slyšel něco, nějakou informaci. Ten jen přitakal a druhý den si pro ně přišli domů aby je oba odvezli do pracovního tábora na tři roky. Za poslouchání rádia. 

Můj otec byl za své názory vyhozen z práce. Profesor musel válet sudy v pivovaře. Díky komunistům, měl aspoň dobrou fyzičku, tehdá nebyly posilovny jako dnes.

Mohl bych pokračovat příklady z mého okolí a rodiny, ale tyto věci každý zná. Jediná moje smůla oproti soudruhům blogerům je ta, že jsem byl z rodiny, kde bylo normální říkat co si myslím. Kdybych byl z rodiny udavačů, estébáků a lidí, kterým vadí svoboda, protože ohrožuje jejich pozice, tak bych se soudruhy blogery (i s tím osmiletým) notoval stejnou písničku. A tomu osmiletému blogerovi musím vzkázat (píše, že sovětská okupace neměla proti té nacistické žádné oběti a popravy) že jen z mé rodiny jsem Vám teď popsal oběti sovětské okupace. Sovětští vojáci tu byli proto, aby drželi režim. Jejich přítomnost vysvětlovala to, proč nepadl "žádný" výstřel. Nikdo si totiž nedovolil otevřít hubu, protože byl v pozici, že mu "někdo" držel nůž pod krkem. Ale to vy nepochopíte a přijdete s další teorií příčin a následků, kdežto v mém okolí se konala praxe. A nebyla prováděna pod dohledem američanů, ale sovětů. Byli jsme přeci se sovětským svazem na věčné časy, nebo ne? Vidíte, i tímto jste nám lhali.

Starého soudruha novým kouskům nenaučíš. Každý přeci vzpomíná na dobu svého mládí, to byl svět nejhezčí. Jenže někteří se díky době svého mládí, dneška nedožili. Čest jejich památce.