Vydírání

Počátkem léta došlo v české politice k vydírání. Kauza nebyla nijak uzavřena. Ministr Bureš se odmítá omluvit za jednání, které z morálního hlediska možná ani nejde omluvit. Považuje ho za správné. Jaké poučení z toho plyne?

Z případu Ladislava Šincla, kterého minstr Babiš zastrašoval, je možné vyvodit několikeré poučení. Za prvé, mediální kampaň, která vedla k likvidaci imunity v českém právu, byla od počátku mylná a poškodila demokracii u nás. Kampaň neměla žádný reálný podklad, nestalo se, že by byla politická imunita zneužívána, naopak stíhané poslance a senátory obě komory celkem ochotně imunity zbavovaly. Už tehdy jsem poukazoval na to, že bychom potřebovali imunitu naopak posílit (http://payne.blog.idnes.cz/c/408390/Silnejsi-imunitu.html). Téměř prorocky jsem tehdy napsal: „Imunita má především chránit koaliční poslance proti vládnímu nátlaku. Vytváří prostor, aby mohli hájit své voliče i proti zájmům vlády a koalice.“ Doufám, že média nyní napraví svou chybu pramenící z neznalosti, a budou nyní po Parlamentu požadovat opětné obnovení imunity – závisí na tom naše svobodná budoucnost.

Dalším poučením je praktická ukázka významu lustrací. Nebylo smyslem lustračního zákona někoho trestat, šlo o to, aby lidé, kteří mají návyky z práce v konspiraci a kteří mají morálku obvyklou v kruzích StB, nemohli ovlivňovat veřejnou sféru. Neexistuje bývalý špión, bývalý agent tajných služeb. Spolupráce zavazuje až na věky stejně, jako podpis krví na ďábelském úpisu. Podstatou úpisu je dohoda: agent se vzdává některých svých práv a části své svobody, protihodnotou jsou mu poskytnuty kýžené často individuální výhody. Slibuje, že bude dělat věci, které se příčí běžné morálce, že bude lhát, vydírat, falšovat, krást, podvádět, rozvracet rodiny, ubližovat lidem a v některých případech i zabíjet, když to bude režim potřebovat. Agenti mohou přejít do spícího režimu, ale nikdy nevystupují ze svého závazku. To samozřejmě navždycky poznamenává jejich civilní život.

Kdysi jsem měl možnost nahlédnout do poznámek jednoho agenta. Na malých lístcích měl desítky jmen, kontaktní údaje, informaci o tom, kdy a kde se koná pravidelná schůzka a hlavně, čím koho vydírat. Například paní XY měla schůzku s řídícím důstojníkem každou první středu v měsíci před lékárnou na Václavském náměstí, protože syn se chtěl dostat na vysokou školu. Pan YZ zase potřeboval byt.

Vůbec nezáleží na tom, jak rozhodl soud na Slovensku o tom, zda náš ministr Bureš spolupracoval s StB. Mimochodem, doufal jsem, že nějaký investigativní novinář zjistí, jak se změnily majetkové poměry soudkyně, která věc rozhodovala. Je veřejně známým faktem, že Andrej Babiš je veden v registru svazků jako spolupracovník. Na Slovensku prý archivují dvanáct fasciklů dokumentujících činnost agenta Bureše. Nyní, na případu vydírání poslance Šincla se přesně ukázalo, že vzorce chování a uvažování se agent nikdy neodnaučí. Není normální místo argumentů používat vydírání. Normálního člověka by nenapadlo namísto diskuse a argumentů odkazovat na případné možné pochybení osob blízkých nebo obviňovat poslance z toho, že za někoho lobuje, navíc, když sám má střet zájmů (Babišův bratr na Slovensku). To je přece podstata poslanecké profese, zastupovat zájmy veřejnosti proti zájmům vlády – tedy lobbovat za občany. Normální člověk nemá lísteček nebo dokonce složku, nadepsanou jménem, vedenou na druhé lidi. My se nikdy nedozvíme, co v ministrově složce na pana poslance bylo, ale buďme si vědomi toho, že ministr financí řídí pátou nedávno zřízenou tajnou službu, která byla téměř nepozorovaně zřízena v rámci celní správy, která ale není pod stejně přísnou parlamentní kontrolou, jako jiné tajné služby a která používá operativní techniku. 

Když prezident Zeman jmenoval Bureše ministrem, převzal za demoralizaci české politiky odpovědnost. Kdysi existovala v působnosti ministerstva vnitra skupina pro sledování činnosti bývalé StB, která se změnila ve skupinu organizovaného zločinu s politickými ambicemi. Není nezajímavé, že tuto skupinu zrušila právě vláda Miloše Zemana. Není nezajímavé, že bývalá StB si posléze ze Stanislava Grosse udělala předsedu vlády. Není nezajímavé, že už tehdy se v této souvislosti objevuje jméno Bureš. 

Dalším poučením je konstatování, že vydírání je již v české politice normální. Před lety se na pokyn předsedy klubu o něco podobného pokusil poslanec Morava – shromažďoval kompromitující informace o jistých poslankyních, aby bylo možné je přinutit hlasovat podle vůle vlády. Když se na to přišlo, poslanec rezignoval. Nyní se zdá, že vydírání je již běžnou praxí – nikoho nepohoršuje, vydíraný poslanec, který využil svého ústavního práva dotázat se ministra, se bojí podat žalobu na ministra, médiím to nevadí. Ministr možná hájil ekonomické zájmy svého bratra. O rezignaci neuvažuje. Nebudeme-li mít silnější imunitu, stane se vydírání běžnou metodou, jak ovlivňovat politiky. Bude fungovat podobně, jako vázané mandáty za první republiky.