Ozbrojené síly pod kontrolou

Dříve, než začneme mluvit o evropských ozbrojených silách či dokonce o intervenčních evropských sborech, musíme bezodkladně vyřešit demokratický deficit.

Pro demokratické státy platí některé zásady, které mají zajistit dlouhodobě udržitelné demokratické poměry. A protože ozbrojené síly nejednou účinkovaly při politických i vojenských převratech, přijímají demokratické státy celou řadu opatření, která mají převratům zabránit.

Například ministr obrany, na rozdíl od některých jiných ministrů, nesmí zastupovat svůj stát při podpisu jakýchkoli dokumentů v zahraničí, pokud k tomu nemá jednorázové výslovné písemné zmocnění od předsedy vlády. Kontrolu ozbrojených sil provádějí parlamentní výbory, které mají reálnou a fungující pravomoc ovlivnit politická rozhodování. Parlament má reálnou pravomoc například zabránit vyslání vojáků do zahraničí. Akademické prostředí dovede polemizovat s koncepcemi politiků. Média mají žurnalisty, kteří se specializují na obranu, atd. atd. O demokratické či civilní kontrole ozbrojených sil bylo napsáno opravdu mnoho odborných publikací.

Česká republika také musela splnit požadavky na demokratickou civilní kontrolu ozbrojených sil při vstupu do NATO.

S vědomím těchto skutečností se podívejme na záměry začít přenášet na Evropskou unii kompetence v oblasti obrany. Politikové odůvodňují svůj úmysl zřídit evropské ozbrojené síly migrační krizí, nevyzpytatelností Ruského politického vedení, terorismem a jistě by dokázali vymyslet desítky dalších argumentů. Neobjevuje se však diskuse na téma civilní kontroly ozbrojených sil v EU, což právě dokazuje, že žádná civilně-politická kontrola v Evropské unii nefunguje. Zároveň to dokazuje, že politikové, kteří o prosazování prvků společné obrany hovoří, nemají ponětí o tom, co je v těchto souvislostech jejich povinností. Vysvětlením je snad jedině nezřízená touha po moci.

Porušení zásad demokratické kontroly ozbrojených sil, respektive vytvoření systému, který ozbrojenými silami disponuje či je řídí a při tom nejsou zajištěny příslušné demokratické pojistky, může mít a vždy má fatální následky.

Zatím stále Lisabonská smlouva v článku 4 odst. 2 říká: „Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“

Chce-li nějaký politik začít diskusi o odebrání odpovědnosti za obranu členským státům, měl by začít u změny Lisabonské smlouvy.

Přesun dalších kompetencí na evropskou úroveň je sám o sobě problematický, ale svěřit tak kolosální moc do rukou politiků bez demokratické kontroly a bez účinné demokratické odpovědnosti, to je skutečně nebezpečné. Francouzský prezident Emmanuel Macron dokonce navrhuje zřízení intervenčních sil, které by jménem EU bojovaly v zahraničí.

Dokud nebude odstraněn demokratický deficit, který trvá již řadu desetiletí, není možné připustit, aby vznikla jakákoli ozbrojená složka EU. Dříve, než připustíme diskusi o jakékoli ozbrojené síle v Evropě, musí každý demokrat trvat na tom, aby byl napřed v plném rozsahu a do důsledku odstraněn demokratický deficit.