Musíme si pomáhat

Babišova éra nás v mnoha aspektech vrátila zpět ke komunistickému pojetí státu. Bude velmi obtížné vrátit se k právnímu státu.

Babišova éra nás v mnoha aspektech vrátila zpět ke komunistickému pojetí státu. Všechno detailně regulovat, apriorně lidem nevěřit, pohrdat veřejností, chytit živé bytosti pod krkem a zakázat jim všechno, co nutně nepotřebují. Kleknout na ně. Stát přece ví, co je pro ně dobré. Vynutit poslušnost silou. Zastrašit. Účel světí prostředky. Porušování zákonů, pro některé vyvolené přece neplatí. Na některé zvláště vyvolené justice dokonce nesmí. Koupit si podporu veřejnosti při volbách. Všudypřítomná morální devastace. Lhaní. Cynickou kvintesencí komunistického totalitního uvažování byl pokus odečíst sbírky na pomoc postiženým tornádem, které si lidé spontánně zorganizovali a ve kterých bleskově vybrali miliardu, od vládní pomoci. Jinak řečeno – vyvlastnit je. Bude velmi obtížné vrátit se k právnímu státu.

Jednou oblastí, kterou musíme dát do pořádku, je vyjasnit si některé pojmy. Ono se totiž stalo vládní módou ohánět se slovem ‚solidarita‘. Ale zaznívá to také z OSN, z Brusele, od politiků a politických stran, i z Vatikánu … prostě odevšad. Kde se to slovo vzalo?

Slovo ‚solidarita‘ je mělké a pokrytecké. V politice je nezakotvené.  Pochází z latiny, kde přídavné jméno ‚solidus‘ znamená pevný. Římané ho používali mimo jiné v legiích. Všichni si tam přáli, aby byla legie pevná a silná, prostě solidní. A všichni proto vyzývali slabší vojáky, aby více trénovali, aby přidali, aby byli solidární s ostatními. ‚Solidarita‘ znamenalo, že slabší se musí víc snažit. Ironií osudu dnes politikové používají toto slovo ve zcela opačném významu: Silnější mají být solidární se slabšími. To ale jako celek pevnější nebudeme.

Proč k takovému pokrytectví dochází? Slovo ‚solidarita‘ se v politice objevuje ve stejné době, jako politické snahy o nastolení totalitních režimů. Jen obtížně se totiž získává lidová podpora pro heslo: ‚Sebereme druhým a rozdělíme si to.‘ Příliš to připomíná loupežnickou rétoriku. Mnozí se pak obávají, že mohou být právě těmi druhými, kterým se bude brát. Když se to ale zamaskuje něčím zdánlivě ušlechtilejším, třeba slovem ‚solidarita‘, zní to trochu lépe: ‚Vy silní musíte být solidární s těmi slabými.‘

Slabším se má pomáhat! Ovšem, s tím přece každý souhlasí. Jenže, to není nová myšlenka, jenom se tomu tisíce let před tím říkalo ‚charita‘ a ne ‚solidarita‘. Slovo ‚charita‘ je také latinského původu, ‚caritas‘ znamenalo slitování a soucit. ‚Charitu‘ měli mezi sebou i římští legionáři. Dobrovolně z vlastních prostředků nebo sil pomáhal jeden druhému. ‚Charita‘ je projevem ušlechtilého srdce. A každý charitativní skutek zušlechťuje srdce obou zúčastněných stran. ‚Charita‘ legii neoslabuje, naopak. Doplňuje ‚solidaritu‘ a nerozlučně k ní patří. 

Někdo si možná vzpomene, jak se kdysi povinně platilo na známky solidarity v ROH (jediné odbory za komunismu). To ještě existovala možnost vyhnout se povinné ‚solidaritě‘ tím, že nebudu v ROH. Později se ukázalo, že za ty peníze se obrazně i doslova nakupovaly zbraně pro všelijaké povstalce.

Dnes ‚solidaritu‘ organizuje stát a je povinná. Stát ‚solidaritu‘ vymáhá. ‚Solidarita‘ se dělá zákonem. Politikům se to hodí, nakupují si tak hlasy ve volbách, přesouvají miliardy buldozerem, vypadají důležitěji. Jenže pokrytecká státní organizovaná ‚solidarita‘ nikdy není tak účinná, jako ‚charita‘. Při přerozdělování se spousta peněz poztrácí. Stát neví, kde je co potřeba, musí dělat ‚solidaritu‘ plošně, tedy neefektivně. Ale hlavně, mezi ‚charitou‘ a ‚solidaritou‘ je přece jeden podstatný rozdíl. Zatímco ‚charita‘ zušlechťuje srdce, vynucená ‚solidarita‘ vzbuzuje vzdor. Stát nás ‚solidaritou‘ okrádá o to pěkné, co se neukazuje navenek, a co cítí dárce i obdarovaný, když někdo někomu pomůže. Stát nás okrádá o lidskost. Stát vytváří bezohledné cynické prostředí. O druhé se nestarejte, ať se postará stát. Možná jste si všimli, že milion dolarů vybraný na Sarajevo v devadesátých letech stejně jako miliardu korun vybranou na postižené tornádem letos a desítky dalších příležitostí mezi tím, se pokoušejí naše média přejmenovat z ‚charity‘ na ‚solidaritu‘. Naše ochota k ‚charitě‘ je přinejmenším srovnatelná s tím, co v nejlepším případě dovede stát.

U nás se o tom nemluví, ale podstatným parametrem každého státu je poměr mezi vynucenou ‚solidaritou‘ a přirozenou ‚charitou‘. Chceme-li, abychom žili v přívětivějším státě, který funguje, měli bychom tento poměr vážit s lékárnickou opatrností. Přejeme si přívětivé prostředí pro všechny, ale v těžkých dobách, které přicházejí, také potřebujeme být jako celek ‚solidní‘, Potřebujeme poctivou soutěž. 

‚Solidarita‘ totiž parazituje na dobré pověsti ‚charity‘. Uznávám, že se mi asi nepodaří vrátit slovu ‚solidarita‘ původní význam, ale snad se podaří zastavit podvodné příživnictví na ‚charitě‘. Kéž by naši politikové začali důsledně rozlišovat tyto dva pojmy. Kéž by naši novináři rozlišovali a kéž by umožnili diskusi. Kéž bychom si přestali lhát sami sobě. Měli bychom se zabývat tím, které sféry doposud ovládané vynucenou ‚solidaritou‘, bychom mohli otevřít pro ‚charitu‘. Naše společnost bude lidštější.

Možná bychom se pak mohli zabývat daňovými asignacemi, tedy možností udělat něco jako dobrý skutek podle vlastního uvážení, aby to nemusel dělat stát. Možná bychom mohli vzít na vědomí, že v rámci ‚charity‘ jsme většinou schopní pomoci druhým účinněji, než stát. Možná najdeme další možnosti. Jinak řečeno: Dobré skutky dělejme za soukromé peníze, nesmí se dělat za státní. Obohatí nás to.