Magický obřad „předsednictví“

Kdybychom politickou scénu znázornili mapou, byl by někde kopeček, jinde hora, někde osamocená skála, tam zase shluk třeba i kulatějších kopců vypadající jako pohoří. Volby tuto mapu přepíší. Tam, kde čněl nebi solitérní skalní masiv, je najednou propast, jinde vyvřela nová vysoká hora, z některých hor vznikla náhorní plošina. I řeky mění tok i směr. V tom je půvab demokratické změny rozložení moci. 

Dnes jsme se probudili do úplně jiné reality. Zatím sice k předání moci nedošlo, nastane až při inauguraci, ale už jenom vědomí nadcházející změny učinilo z některých mocných bezmocné, pro které překvapivě z morálních důvodů neplatí pravidlo o „moci bezmocných“. Vlečou si za sebou svůj temný stín. Ani volby totiž jeho temnotu nemění. 

Andrej Babiš se nestal prezidentem. Ale je jisté, že by se chtěl k moci znovu dostat. Volební klání ukázalo, že Babiš je nečekaně pilný, když se jedná o jeho majetek, nebo když rozdává peníze z cizího. Naprosto ani v nejmenším jej ale nebaví chodit do práce. A poslanecký mandát je zaměstnání, kde sice nejsou píchačky, ale místo příchodu do práce a odchodu se bez pardonu zaznamenává dodržování pracovní doby u každého poslance v podobě výpisu hlasování. 

Babiš v provolání, kterým uznal své „nevítězství“, jak tomu v ANO říkají kopírujíce verbálně Václava Klause, učinil také tajemné oznámení, „abychom si přestavili svět bez Babiše“. Je to lákavá představa, ale i z pohádek víme, že zlo zůstává zlem, i když ho nějakou dobu nevidíme, a že samo od sebe nikdy nemizí. 

Magickým dnem rozuzlení má být osmý únor a jakýsi magický obřad „předsednictví“. Normálně se česky řekne „zasedá předsednictvo“, ale v tajemném kultu, který sám sebe nazývá slovem, znamenajícím souhlas, se z perspektivy nadlidí oznamuje, že kněží budou mít „předsednictví“. Bude to řečeno slovy Heinricha Bölla obřad „buvolí svátosti“ (Billiár o půl desáté). Nejsem první, koho toto přirovnání napadá. Co se tedy při tomto magickém obřadu stane? 

Babišovi se z duše nechce pracovat. A už vůbec ne pro věci veřejné, na práci si vždycky najímá jiné lidi. Magický obřad bude zahrnovat obětování samotného Babiše. Při obřadu „předsednictví“ bude jakoby dojednáno, že za neúspěch v prezidentských volbách má Babiš přinést oběť v podobě poslaneckého mandátu. Na dva roky tak zmizí ze Sněmovny. Bude však dál promlouvat ze svého  průhonického záhrobí a bude dál rozvrtávat povolební obraz, který dneškem začíná.

Ostatně už se něco podobného jednou stalo, když musel odejít z funkce ministra financí kvůli aféře s korunovými dluhopisy, což byl trik, který mu měl na věky věků zajistit bezpracný příjem. (Z něj nyní žije, když zanedbává pracovní povinnosti ve Sněmovně.) A Babiš potom vstal z popela a zvítězil ve volbách. Sice jenom natolik, aby za vydatné pomoci pana Zemana neférovým způsobem stvořil menšinovou vládu s podporou jakési do té doby ještě přítomné šelmy (viz dále). 

Oběť má totiž fascinující moc. Není náhodou, že stojí ve středu všech náboženských tradic, jak víme z religionistiky. Může očistit nečisté, posvětit nesvaté. Malou sílu mění v obrovskou. Babiš má představu, že by takováto oběť mohla připravit čistý obětní stůl, na který by si potom při příštích volbách položil Českou republiku. 

V Janově poslední knize Bible (13.1-18) se popisuje scéna, jak se vynoří šelma, která vypadá jako smrtelně zraněná. Podobá se vlastně samotnému Beránkovi obětovanému na kříži. Všechno je k nerozeznání stejné. Kříž i bezpráví. A celá země jde za tou šelmou v obdivu, lidé klekají a šeptají: „Kdo se odváží s šelmou bojovat?“ Někdo ve strachu, někdo z obdivu.

Zdá se, že moc oběti, která v případě Beránka opravdu funguje jako osvobození, má v případě šelmy opačné důsledky. Místo pokory šelma mluví pyšně a rouhavě. Dělá veliká znamení, dokonce zázraky, ale přesto je něco jinak. V nějakém detailu se napodobenina liší. Ten jediný nepatrný rozdíl spočívá v tom, že šelma se ze svého smrtelného zranění nakonec vylíže. Rána se uzdraví! Nakonec se zahojí! Oběť nebyla obětí, ale podvodem. Byla vypočítaným divadlem na efekt, který sleduje vlastní egoistický prospěch. 

Ten nepatrný rozdíl mezi pokorou a pýchou, mezi sobectvím a službou, může v jednom případě znamenat, že minulost je odpuštěna, a v jiném podobném, že pyšně nepřiznaná vina nemilosrdně dopadá na následující tři až čtyři generace. 

Je to opakující se příběh. Marxisté slibovali, jak se pro dělnickou třídu obětují, aby ji ve skutečnosti zbědovali, zotročili, a aby mohli ke svému prospěchu získat moc a krutě ji provozovat. Putin vysvětluje svým poddaným, že se obětuje a proto chce osvobodit a zachránit ukrajinský národ. Babiš slíbuje, jak bude pracovat pro lidi, což už jako premiér dělal a znásobil při tom svůj majetek. Babišova oběť mu má otevřít cestu k mnohem masivnějšímu uchopení moci.

Rád bych se mýlil. Pokorně uznám omyl, pokud Babiš dojde morálního obrácení a osmého února se zaváže, že už nikdy nebude chybět ve Sněmovně. Pokorně uznám omyl, pokud osmého února oznámí svůj definitivní odchod z politiky. 

Mám jednu opravdu dobrou zprávu: Pro případ, že jsem se nemýlil a Babiš se bude chtít vrátit, pamatujme, že existuje možnost nepřijmout buvolí svátost a nepoklonit se šelmě. Stačí namísto zbabělého a ustrašeného klanění se rozlišit včas svátost beránka od té buvolí, odhalit podvod a lež. Stačí prokouknout  falešnou oběť, ze které se chce šelma vylízat. Moc podvodné oběti se tak vyprázdní, stane se komickou.