V demokratických státech je celkem běžnou praxí, že ministr, který je usvědčen z plagiátorství, musí navždy odejít z politiky.
Je za tím jednoduchá úvaha: pokud politik krade myšlenky, těžko věřit, že nebude krást i při výkonu funkce.
Co se přesně plagiátorstvím myslí? Vědomé použití cizího textu nebo cizí myšlenky, aniž by byl uveden skutečný autor. Také se tomu říká chlubit se cizím peřím. Ve slušné společnosti se to nedělá.
Ovšem setkáváme se s tím nejen u politiků. Myšlenky kradou i žurnalisté, ale u nich na doživotním odchodu z médií zatím netrváme, ačkoli to je to pro demokracii zcela stejně nebezpečné.
V naší novodobé historii máme několik ministrů, kteří kvůli nepoctivým tvrzením třeba v diplomové práci museli odstoupit. Přejeme-li si alespoň trochu lepší politický systém, než je v zemích pověstných korupcí, musíme bezpodmínečně trvat na férovém zacházení s cizími myšlenkami v politice a v médiích a na elementární pravdivosti.
Zarážející je, že zatím ignorujeme hrůzostrašnou skutečnost, že jeden současný politik vydává pod svým jménem již podruhé knihu, ve které není ani jedna jeho myšlenka. Celá kniha je plagiátem – prostě ji napsal někdo jiný. A ještě k těm cizím myšlenkám přidá název, že řekne pravdu. Údajný autor–plagiátor dokonce veřejně připouští, že to psal někdo jiný, k plagiátorství se prostě přiznal.
Takže musím znovu opakovat: přejeme-li si alespoň trochu slušný stát, musíme takového člověka navždy exkomunikovat se slušné společnosti a z politiky.
