Československá nebo jugoslávská cesta při brexitu

Brexit se může podobat rozpadu Jugoslávie nebo pokojnému rozdělení Československa. Kterou cestou nás Brusel povede?

Po britském referendu o brexitu se rozpoutala v našich médiích nezřízená kamapaň, která jednostranně vykresluje zastánce brexitu jako vyšinuté extrémisty a dělá z nich hlupáky. Nezaregistroval jsem úvahy o tom, že příčinou je od počátku špatný a nereformovatelný model integrace, že příčinou je úmyslný vleklý demokratický deficit, že příčinou je arogantní regulace všeho možného i nemožného – od žárovek, pomazánkového másla, rumu, vysavačů až po chystané omezení splachovací kapcity na WC, které bylo nyní pozastaveo, protože obyvatelé evropských států už mají euronesmyslů po krk. Občas někdo podotkne, že nyní bude potřeba Unii nějak „reformovat“, ovšem nikdo nemá sebemenší tušení, jak a co změnit. O tom, že hlavní problém je demokratický deficit, což je eufemismus maskující nedemokratické fungování evropské nadstruktury, se z našich médií nedozvíme. Zjednodušeně řečeno, občané členských států nemají vliv na to, co se v EU děje, ale média to úspěšně zatajují.

Britské rozhodnutí vystoupit z EU není hloupým rozmarem, ale vážnou polemikou nad tím, že nákladné přerozdělování dotací není dostatečným politickým programem, že projekt evropské integrace byl od počátku špatně koncipován a podle všeho dokonce úmyslně.

Model evropské integrace v dnešní podobě byl záměrně navržen Jeanem Monnetem tak, aby nekontrolovanou moc získali úředníci a aby nebylo možné úmyslný demokratický deficit odstranit. Dá se to dokázat z jeho poznámek a korespondece. Každý, kdo trochu porozuměl možnostem, jak uspořádat veřejnou správu, potvrdí, že neexistuje žádný myslitelný přechod od stávajícího modelu integrace k nějakému novému, který by odstanil demokratický deficit a ktrerý by umožňoval další vývoj.

Evropská unie je dnes v podobné slepé uličce, jako bylo Československo na podzim v roce 1991. K fungující federaci neexistovala žádná cesta, utopická vize dvojdomku byla jen přeludem, pokračování stavu by znamenalo hospodářský rozvrat, nejistota by eskalovala napětí. Jedinou možností bylo pokojné a pokud možno ústavní rozdělení. Rychlé rozdělení předešlo růstu napětí a konfliktům. Evropská unie sní o tom, že existuje nějaký osmadvacetidomek. Tomu se při našich zkušenostech musíme smát. Osmadvacetidomek neexistuje, stejně jako se nepodařilo najít ani sebemenší náznak existence dvojdomku.

Obecně platí, že přechod od konfederativní spolupráce států k federaci je proces bolestivý a nesnadný. Dějiny USA nám ukazují, že cesta k federalismu vede přes ukrutnou občanskou válku. Jenže tehdy byl stát jednoduchou hračkou proti tomu, co musí stát zajišťovat dnes. Není sebemenší důvod domnívat se, že by se mohlo podařit najít za složitějších podmínek pokojnější cestu.

Ovšem opačný proces, rozdělení, či vystoupení z Unie má také svá rizika. Vzpomeňme, jak došlo k rozpadu Jugoslávie. Jako první vyhlásilo Slovinsko lidové hlasování o vystoupení z Jugoslávie v prosinci 1990. Z dost nesmyslných důvodů mělo k vystoupení dojít až po půl roce. Pak se oddělení Slovinska odložilo o další tři měsíce. Právě oddalování byla zásadní chyba. Nejistota trvající skoro rok vedla k vyhrocení emocí a nakonec došlo k týdenní válce. Proces se opakoval v případě Chorvatska, ale to už byla válka mnohem delší a horší. Na příkladech rozpadu Sovětského Svazu a Jugoslávie je možné ukázat, že okamžité a rozhodné rozdělení probíhá mnohem pokojněji než v případech vleklé nejistoty mezi rozhodnutím a jeho provedením.

Britové jsou povětšinou velice slušní lidé, ale i tak se ukazuje, že perspektiva dvouletého čekání anejistoty je tou nejhorší variantou, jakou si lze představit. Po celé dva roky bude eskalovat napětí mezi těmi, kteří si brexit přáli a těmi, kdo jej nechtěli. Jestliže se již nyní objevuje verbální napadání přistěhovalců, je jisté, že za dva roky budou tyto emoce mnohnásobně nebezpečnější. Nechápu autory Lisabonské smlouvy, kteří dvouletou legisvakanci pro referendum o vystoupení z Unie vymysleli. Pravděpodobně si přáli, aby vystoupení z Unie bylo doprovázeno utrpením, rozvratem, devastací hodnot, případně i násilím. Nebo byli neuvěřitelně hloupí a nevzdělaní. Zkusme si vzpomenout, kdo psal návrh evropské ústavy, ze které nepatrným proškrtáním vznikla Lisabonská smlouva!

Projevy xenofobie nejsou důsledkem brexitu, jsou důsledkem napětí, které politika Evropské unie vytváří a které v sobě lidé potlačují, protože upadají do pocitů beznaděje, když na evroskou politiku nemají žádný vliv a přitom jsou z této politiky upřímně něšťastní. Britské referendum pouze uvolnilo síly, které evropská realita dusila v lidské psychice. Státnost a patriotismus není přežitek, jak se to pokouší po léta líčit unijní propaganda, svrchovanost a státnost je hluboce psychologicky zakotvená síla, což mimochodem dobře popsal Carl Gustav Jung. Dlouhodobé potlačování nakonec vede k uvolnění destruktivních sil. Jung popisuje universitního profesora, který má jinak velmi mírumilovnou povahu, ale za jistých okolností se dopouští jednání, jako třeba vášnivého volání po likvidaci židů, se kterým by vlastně sám o sobě za normálních okolností vůbec nesouhlasil.

Nenávistné emoce se ale uvolnily i na straně úředníků a politiků v Bruselu, ovšem proti Británii. Na tyto emoce naskočila média svou jednostrannou propagandou. Již nyní summit Britům jednomyslně vzkázal, že nemohou počítat s žádnými výhodami, že jednání budou složitá a zdlouhavá. To je nejhorší způsob, jak mohli zareagovat. Odveta. Přesně tak začínala válka v Jugoslávii.

Protože jsme tehdy prostudovali velice podrobně chyby doprovázející rozpad Sovětského Svazu a Jugoslávie, věděli jsme, že při dělení Československa bude nutná velkorysost přeshující všechny naše předstvy, pokud chceme zachovat dobré vztahy mezi Českou republikou a Slovenskem. Dnes si troufám tvrdit, že se to povedlo a že se to vyplatilo. I když jsme někdy zatínali zuby. Vždycky jsme si připomínali, že sebemenší revanšismus se nevyplatí oběma stranám.

Proto zůstává rozum stát z nezodpovědného jednomyslného vyjádření rady předsedů vlád, že Británie může očekávat odvetu. Přitom musí být každému jasné, že sebemenší pokus o odvetu přinese škody utrpění oběma stranám. Právě tato první oficiální reakce EU ukazuje, jak něšťasná je politika, kterou EU provádí, a je i důvodem, aby další země co nejrychleji Británii následovaly. Jediné, čeho tím Brusel dosáhne je to, že integrace bude rychleji a rychleji ztrácet podporu občanů.

Rozdlení československé federace bylo náročné, ale zvládnutelné. Nedošlo k dramatickým problémům.  Vystoupení z Unie je nesrovnatelně snadnější. Nevznikají žádné nové subjekty mezinárodního práva, nepíše se ústava, nemusí vznikat nové ústavní pořádky, neřeší se sukcese v mezinárodních organisacích. Rétorika bruselských byrokratů, která straší, jak budou jednání složitá, je jenom dalším potvrzením revanšistických emocí.

Zájem obou stran při jednání je zřejmý: britští studenti na školách v EU si přejí dál studovat za stejných podmínek, evropští studenti na britských školách si také přejí studovat dál. Je povinností politiků zapomenout na odvetu a rychle podepsat smlouvu, která převede evropskou legislativu v oblasti školství do podoby mezivládní smlouvy. Stejně tak je tomu ve vědě, v kultuře, ... evropské i britské firmy si přejí dál obchodovat a spolupracovat. Není pravda, že neexistuje žádný právní rámec – existují závazné dokumenty WTO (Světové obchodní organizace) a OECD, které musí respektovat EU navzdory svým revanšistickým tendencím. Pro vyjednávání ale zcela nesporně platí: Čím více bude EU komplikovat brexit, tím více poroste odpor vůči ní. Nejen v Británii, ale i ve všech členských zemích.

Politikové EU a Brusel mají dvě možnosti: Zvolit si jugoslávskou nebo československou cestu.  Zatím to ale spíš vypadá na cestu jugoslávskou.