Znáte to …

… jedete cestou známou, klikatou a najednou uzříte něco, co tam normálně nebývá a máte pocit, že je něco špatně. Mávající chodec ve výstražné vestě v místě, kde jste na chodce nikdy nenarazili.

Jela jsem spokojeně z úspěšného jednání po okresce přes vesnici, kde se cesta klikatí a nevidíte za zatáčky. Najednou mávající postava ve výstražné vestě. První co mě napadlo … za zatáčkou je havárka a udělalo se mi slabo kolem žaludku.

Vstoupil mi do jízdní dráhy, zastavila jsem a stáhla okénko. Připadal mi zmatený, opřel se o okénko a položil otázku, vlastně dvě : „Může ženská oživit chlapa? Může být ženská tvrdší než chlap?“ Tak to je v pytli, říkala jsem si. Za tou zatáčkou něco je. A divný pocit kolem žaludku přetrvával.

Stále jsem se ale na něho dívala bez doplňující otázky a on pokračoval: „Vy máte nervy jak ze železa. Potřebuju cigaretu“. Po odmlce, kdy se díval on na mě, řekl: „Ale vypadáte fakt dobře“.

Ufff, to mi spadl kámen se srdce. Žádná havárka, žádný stres a nejistota, pán cosi požil. Ale zmátla mě ta výstražná vesta. Ale možná cestoval už od večera a přizpůsobil se novým předpisům. Cigáro fakt nemám.

Samozřejmě, že vypadám dobře. Dáma v letech s kulichem na hlavě s bambulí nemůže vypadat špatně. Nakonec ani on nevypadal zle. Tipla bych si, že v mém věku, spíše mladší, štíhlý. Pokud by se zkultivoval, neměl by daleko k označení „démon“.

Zopakoval znovu své otázky a konstatování. I rozvinuli jsme polemiku.

Dáma tvrdší než chlap? Někdy musí být, když pán tvorstva selže, kdo by zajistil normální provoz? Pohled z profesní strany. Dělám léta v chlapské profesi, mezi zedníky, nejsem žádné ořezávátko, nehraju si na dámu, neuznávali by mě.

Oživit chlapa? Vdechnout mu život, nebo nastínit nový směr, smysl života?  To první asi neumím, ale to druhé? Kdo chce jít někam dál, má vůli žít, tomu i nasměrování stačí. Vodit za ručičku? To už snad v těch letech ani nejde.

Že mám nervy ze železa? Měla jsem snad začít hysterčit, že se na mě nalepil ožralý chlap? Vlastně celý můj život se na mě lepí takové existence, které mají pocit, že se někomu chtějí svěřit, a že já jsem ta vhodná, důvěryhodná. Jak říkají někteří pánové – lovci s tykadly: „Ženská to má napsané na čele – milenka, matka, kamarádka, ta co tě vyslechne“. Nehledě na to, že železné nervy jsem musela použít na jednání, odkud jsem se vracela.

Přes absenci dětí a rodiny, přes normální život jsme se dostali k tomu, že mu nedávno umřela mamka. „Víte, mamka mi chybí“. Panáčku, kdo jiný by tě měl lépe pochopit, než ten, pro koho byli též rodiče asi těmi posledními, kterým na tobě opravdu záleželo.

A neopomněl ještě několikrát zdůraznit, že vypadám fakt dobře. Asi po pětiminutovém rozhovoru přes okénko se jakoby vzpamatoval a řekl: „Fakt mi mamka chybí a vám to sluší. Ale klíče a mobil mám“. A sáhl do kapes a ukázal doličné předměty.

Dovedu si představit, že jeho mamka byla laskavá, kladla mu na srdce, když se k ní vracel ze svých cest: „Hlavně neztrať klíče a mobil!“

Z jakých cest? „Víte já jsem totiž na ženské, ale dneska nechci svézt nikam“. Všimla jsem si. Tak jsme se rozloučili.

Doufám, že ho nic nepřejelo a že brzy zas najde nějakou, která mu ten nový směr dá a „oživí“ ho.