Zmýlená neplatí?

„Nejsi zamilovaná?“ To je většinou závěrečná dedukce mojí kamarádky, když se občas setkáme, polichotíme si, jak dobře vypadáme v těch letech. A jelikož její slova se týkají vzhledu a výrazu, jediné zdůvodnění, že nevypadám jako troska, má, zpravidla, v té úvodní otázce.

Ne, nejsem a nepotřebuju být zamilovaná, abych se dobře cítila a dle možností i dobře vypadala. Nechystám se ani na přešití ksichtíku, jelikož mě primárně vzhled neživí. Mám tedy za to, že stačí, když o sebe člověk trochu dbá a hlavně je se sebou vnitřně spokojen. A to je vidět.

A proč bych neměla být spokojená? Jsem relativně zdravá, mám práci, i když někdy bručím, že je jí hodně, mám kde bydlet, mám pár dobrých přátel, mám nějaké záliby, kterým se můžu věnovat. A snažím se chovat a jednat dle nejlepšího svědomí. To nejsou samozřejmosti a člověk by si jich měl vážit. Mnozí těmito jistotami ale pohrdají a jsou věčně nabručení, nic a nikdo jim není vhod, ničím se jim nezavděčíš. Pochopitelně cítím jisté rezervy, ale člověk nemá být úplně se sebou spokojen, protože by neměl žádnou další motivaci.

K tomu – být se sebou spokojen, vede někdy trnitá cesta. Někdy jsou to fatální omyly, někdy prkotiny, v danou chvíli ale podstatné, někdy úspěchy, které nás nějak formují a poskytují životní poučení.

V životě jsem absolvovala dost zakopnutí, ale zpětně musím říct, že nelituji žádného. A jak mi potvrdila slova jedné vitální a moudré seniorky: „ Ivanko, nevracet se a nelitovat“. Čili všechno špatné pro něco dobré. Všechno mělo svůj význam v té které době, všechno mi něco dalo.

Není vždy všechno ideální, nedivím se, že propadáme občas skepsi. V dobrém úmyslu něco uděláme, ale úmysl je špatně pochopen a z dobrého úmyslu se stane omyl, chyba, schválnost, nebo nazvěme to jakkoliv. Někdy je to prostě jen přetlak myšlenek, které nás zahlcují, nezvládáme je sami zpracovat a máme nutkání se někomu svěřit. A co je na tom špatného?

Ale kolikrát v životě máme šanci napravit svá pochybení? Zmýlená neplatí? Vymyslíme něco jiného!

Kdo je dnes tak velkorysý, že vám dá možnost opravy, dovysvětlení. Nebo se snaží pochopit nejen to, co se stalo, ale proč se to stalo? Uděláš chybu – táhni, nejsi hoden důvěry! Obrazně řečeno. Zmýlená se neodpouští!

Dokonalý svět, kde jsou všichni dokonalí a nedělají chyby? Jistěže dělají, ale neberou si možná zpětně ze svých chyb poučení vůči pochybením druhých. Nebo možná na své chyby radši zapomenou. Ale hazardujeme někdy s vlastními životy, tedy nám nepřijde, že hazardujeme s důvěrou druhých. Důvěra, taková chiméra, co to vlastně je? Proč bychom měli věřit druhým dobrý úmysl? Proč bychom měli být shovívaví k chybám druhých?

Také jsem se setkala s názorem: „Starej se každý sám o sebe a o každého bude postaráno“. Přijde  mi to sobecké a scestné, co třeba staří lidé, kteří už to nedokáží, co děti? Ale vím, že v době kdy jsem to slýchávala, to sloužilo hlavně k zapuzení nepohodlné osoby a asi to mělo svůj význam.

Takže co má člověk dělat, aby se nedopouštěl chyb, které mohou poškodit i jiné? Nestarat se, být sterilně někde zavřený, k ničemu se nevyjadřovat? Pomůže to? Jistě, kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale třeba taky nic nezažije, nikoho nového nepotká, není se sebou spokojen,  šťasten. Taky třeba nevyzařuje nějakou energii, fluidum, které svědčí o tom, že člověk „žije“.

Někdy si říkám, že je to marný boj. Dokazovat snahu, dobrou vůli, dávat srdce na dlani. Když to nikdo neocení? Neboli, jak říkávala moje babička, co se narodila v 19. století: „Nevděk světem vládne“. Možná nestojíme o vděk, ale aspoň o pochopení.

Diví se mi někdo, že jdu radši venčit psy do útulku? Dnes se mě zeptal obsluhující – personál, co tam dělám, když prší? Větrám myšlenky a na rozdíl od lidí, ti pejsci se na vás za vyvenčení usmějí.

Matylda, dáma, toho času již v novém domově. Krásná fotka, krásného psa od našeho mladého dvorního fotografa.

Není ten svět hned lepší?