Život překvapuje

Protřelí znalci života sebevědomě tvrdí: „Mě nic už nemůže překvapit!“ Mám za to, že může, kdykoliv, kohokoliv, kdokoliv. A v prvé řadě může člověk překvapit sám sebe. Proto nikdy neříkám: „Nikdy!“

Někdy před rokem jsem  překvapila sebe a své známé pokusem o letní povídku uveřejněním na tomto blogu a  začala jsem následně plodit jakési texty.  Známí, kteří znali můj vývoj v této oblasti, možná ze soucitu, řekli: „Jo, dá se to číst, pokračuj!“ Ale musím říci, že mě překvapilo, že to čtou i jiní. A překvapilo mě, že je to i jistá forma terapie – úklid v duši, srovnání myšlenek.

Tak jako jsem si dala závazek, že nebudu psát o žádných populistických tématech, přece se jen ve výjimečných případech stalo, aniž jsem tušila, že něco takového tvořím. Ale znáte to. Je to jako svrbění jazyka, když se vás něco dotkne a máte k tomu co říct. Ale to mě nepřekvapuje, přece člověk se každý den setkává s lidmi, osudy, podněty a ty ho více či méně ovlivňují, formují, dají nahlížet na staré věci novým pohledem. Ale možná u někoho ne, někoho už nemůže nic překvapit. Možná si připadá dokonalý a neomylný ve všech směrech.

Mám zásadu: „Kdo je připraven, nebývá překvapen“. Nejsem typ, kterému vše prochází tak nějak hladce, „po haluzi“. Takže s sebou na výlety na kole vozím „náhradní díly“. Tedy pokud mě postihne defekt, jsem schopna si to opravit sama, tak jako při posledním výletu, kdy mě dostihla vyšší moc, tedy spíše nedobrý stav komunikace. Trochu už jsem vypadla ze cviku, spolujezdci museli počkat.

A přestože jsem se rozložila na poměrně frekventovaném místě, myslíte, že se nějaký pán dámě nabídl s pomocí? No prostě, kdo je připraven, není překvapen!

Ale i zvířátka dokážou překvapit. Chodím venčit pejsky do útulku, beru si různé psy různých velikostí a nemám problém poprvé strčit ruku přes mříže s piškotem. Ale nedávno se tam přece jenom objevil jeden, kde se mi do toho moc nechtělo. Pitbul. Tedy ruku s piškotem ano, ale ne už vlastní zadek při vstupu do kotce.

Byla jsem obviněna z předsudků vůči některým plemenům. Dám intuitivně na výraz očí a tváře. Buď má pejsek oči hodné, nebo divé a podle toho se zařídím. Ale z očí a výrazu tohoto pejska jsem nevyčetla nic. Tak jsem poseděla u mříže, dala mu piškoty a s pocitem: „Nemusím zkoušet všechno“, jsem šla venčit jiné psy.   

Ale našla se statečná dáma, která s ním šla a stal se jejím mazlíkem. Posléze  jsem s ním šla i já. A můžu říct, že poslušnější a hodnější velký pes tam v poslední době nebyl.  I pejsek umí překvapit. Říkali jsme mu Bublina. Už má nový domov.

A samozřejmě překvapí i lidé. Někdo vystupuje jako dokonalý, ale zjistíte, že jste se v něm spletli. U někoho o dokonalosti ani nepřemýšlíte a přesto velmi příjemně překvapí.

Faldy na kole mi párkrát prohnala ta statečná dáma, prostorově trochu výraznější než já, do které bych to neřekla. I když její kolo mě varovalo. Její výkonnost tomu odpovídá. Navíc je s ní legrace a na jednom výletě, kdy si udělala dovolenkový oraz, mě dokázala odbourat tato kombinace.

No uznejte – chybí tam jen modrá. Ale jinak před ní smekám.

Toto jsou takové drobné střípky, které prosvětlí život a udělají ho aspoň v ten daný den lepším a úsměvnějším.

O co víc pak překvapí, když potkáte někoho na místě, kde byste ho nečekali, že vás osloví někdo od koho byste to také nečekali. Že vám dokonce projeví jisté uznání. Nebo, že se vám ozve někdo, o kom jste mysleli, že na vás zanevřel. Jaká překvapení život dokáže připravit!

A jsou situace, kdy si musíte říct – jsem ve správný čas na správném místě. Zachytíte ten správný okamžik, dokážete se na něj soustředit, prožijete si ho. Kolikrát v životě člověk slyší praskat obilí? Tedy vnímat ten zvuk, stát tiše a pokorně a vychutnat si ho.

Život překvapuje stále a asi to tak má být.