Za dobrotu na žebrotu

„No vy jste si teda vybrala“, okomentovala veterinární lékařka zdravotní stav jedné z mých velitelek domácnosti. Šli jsme na plánovanou kastraci, ale při prohlídce se ukázalo, že má zase plicní problém. Operace byla odložena.

Ale nemohu souhlasit. Ony si vybraly mě. Kočina vedla neomylně mou ruku na internetovou stránku, kde měla album. A bylo to právě před rokem. 8.4. 2016. V hukvaldské oboře vítali znovu Lišku Bystroušku na kameni a já si jela pro reinkarnaci Kočicha do Ostravy.

A léčená Koči se mi před loňskými Vánocemi usadila na veterinární klinice na klín a rozhodla se, že jí vyhovuje a pojede tedy se mnou domů.

Takže dnes máme roční „narozeniny“. Celý život jsem měla kolem sebe zvířata. Slepice, králíky, husy, krocany, morčata, psy a samozřejmě kočky. A rok po Kočichově odchodu za Duhový most, jsem usoudila, že moje domácnost bez chlupatého tvorečka být nemůže.

Tedy musela být slavnostní krmě. Upéct buřtový dort, jako to dělají pejskaři a pak s ním pesáka vyfotit, není v případě koček možné. Kočka se neptá, jestli už může, ona se do toho prostě pustí hned. Tak alespoň kousek hostiny, než zmizela. Syrové masíčko a kousek šunky.

Ale k té dobrotě. Paní doktorka měla na mysli, že jsem s kočkami víc u nich než doma.

Větu doplnila : „Někdo vezme kočku na ulici a neví o ní celý život“.

Holt jsem musela udělat dobrý skutek. A nakonec, jak jsem se nejednou již zmiňovala – Bůh stvořil veterinu, aby udržovala kočku zdravou a člověka na mizině. Tedy ještě mám zatím i na krmi pro sebe.

Jsou jako den a noc. Černá Kočina, protože každý má mít svou černou kočku, přišla do mé domácnosti jako drobné ušaté stvoření. Přítulná, společenská, komunikativní, tedy povídavá. Vždy mě vítá u dveří a vyprovází ke dveřím.

Prostě černá kočka, je černá kočka.

O rok mladší Koči byla plachá už na začátku, přišla v dost zbídačeném stavu. A časté odchyty k cestám na veterinu v ní důvěru v dvouhohé stvoření, které má za povinnost dělat komplexní servis, moc na důvěře nepřidaly. Když jsem v pohybu, prchá přede mnou stále. Ale když usednu, či ulehnu, přijde se přitulit a přede tak hlasitě, že u toho nemůžu mnohdy usnout. A když odcházím z bytu, čtu jí v očích : „Běž už!“

Samozřejmě si musely rozdělit své teritorium, kompetence a občas se poperou i o to, kdo má větší nárok na přízeň služebnictva.

Ale dokážou spolu skvěle vyjít, či spolupracovat. Tato jejich schopnost mě už připravila o nejeden hrnek a květináč.

Samozřejmě  řídí pevnou tlapkou chod mé domácnosti a kontrolují vše, co do ní přijde.

A daly chodu domácnosti pevný řád. Sice si občas každá odpočine zvlášť, ale zásadní věci řeší spolu. Jsou dobrým duchem domácnosti.

A já dělám vše pro to, aby ty dobré skutky, které jsem spáchala, mě tedy k žebrotě nedovedly.