Vše pro občana

Stát je v podstatě jako naše máma. Měl by o nás dbát, umetat nám cestičku, abychom ani o stéblo nezavadili a naše kroky by měl vést rukou pomocnou, abychom netápali v nepřeberném množství příkazů, zákazů a nařízení.

V nejmenovaném okresním městě na severu Moravy se zažehla lampa pokroku. V pondělí 26.6.2017 na okresní pobočce České pošty spustili zaklínadlo jménem vyvolávací systém.

Měla jsem zde cestu kvůli odeslání poštovní dobírky. V průběhu pracovní doby, v polední pauze. Mám poštu na dohled pracoviště, tedy tuto možnost využívám.

Po vstupu do automaticky otvíraných dveří jsem nahlédla do místnosti přepážek a rázem zbystřila pozornost. Totální chaos lidí, bez systému fronty, mě zarazil.

V tu chvíli mě napadl jedině, mi pracovně vlastní, zednický slovník a musela jsem se otázat : „Ku..a, co to je?

Dáma v letech , kterou si uvědomuji na této pobočce, mě nasměrovala k apartnímu modrožlutému stojanu s obrazovkou a možnostmi volby. Hle…dostala jsem pořadové číslo.  A začala jsem hledat , kde se dozvím, kam mám jít, až na mě dojde řada.  Nad přepážkami svítila čísla šťastných, kteří se k přepážce již dostali  a uprostřed místnosti visela u stropu světelná tabule, kde čísla blikala.

Super. Tento systém na České poště znám ze sousedního města z rozšířenou působností, kde již nějaký pátek zaveden je. Ale!! Tam je prostor velký jako nádražní hala, při vstupu vidím všechny přepážky a světelnou výsledkovou tabuli rovněž.

Jenže, ač okresní pobočka s deseti přepážkami, tato místnost, kde se musí klienti vejít, je snad ještě menší, než místnost ČP v mém rodném městě, kde jsou přepážky pouze tři. A to nemá ani rozšířenou působnost.

Pokud se dostanete do zákrytu s nosným sloupem, nebo zezadu ke světelné tabuli, protože jinde vás nepustí dav lidí, nevidíte ani na tabuli, ani na více než polovinu přepážek. Jak zjistím v tu chvíli, že jsem vyvolená, pardon, vyvolaná a mám se zařadit k přepážce, ať nezdržuji?

Ale je to přece vyvolávací systém. Tedy ochotné úřednice za přepážkami vyvolávají hlasitě čísla. To nemá chybu. Ale!! Do toho se u některých přepážek zaučují nové pracovnice a některé jsou zavřené, protože je polední pauza. Zaměstnankyně mají nárok na oběd. Nezpochybňuji.  I já jsem zaměstnanec, ale místo oběda tvrdnu v chaosu na České poště.

Pak můj pohled bloumal po místnosti. V rohu jsem zahlédla svého šéfa a majitele firmy v jednom. Seděl s nepřítomným výrazem na lavičce.  Kruci! No, půjdu se k němu přihlásit, je to polehčující okolnost.

„Už tu sedím půl hodiny“, pravil. Šel ověřovat podpis na smlouvě. Raději jsem se odporoučela k předpokládané balíkové přepážce , kde úřednice stále překládala balíčky klienta, který byl dvě čísla přede mnou. Po 20 minutách jsem to vzdala. I já potřebuji obědvat. Byť uznávám heslo, že pracovně nejvýkonnější je hladová a nas.aná ženská.

Došla jsem do kanceláře a šla si ohřát svůj oběd. Pět minut po mně přišel šéf.

„Nedal jsem to“, pravil.

Následující den jsem potřebovala podat dopis. S obavami jsem vstoupila na pobočku. Vyvolávací systém byl odstaven mimo provoz a lidé se spokojeně řadili do front k volným okénkům.

Další den jsem se dotázala naší sekretářky, která má docházku na poštu v popisu práce, jak systém funguje?

„Už zase funguje“.

Dnes jsem musela odeslat nějaké zásilky. Se zvědavostí jsem vstoupila dovnitř, zadala požadavek, vzala lístek s číslem a stanula na jednom z mála míst, kde je přehled. Pobaveně jsem sledovala občana, který, nic netuše, přiběhl k přepážce a dožadoval se služby.

„Ne, pane, musíte mít lístek“, odkázala ho úřednice do příslušných dimenzí, byť okénko bylo volné.

A pak naskočilo mé šťastné číslo, našla jsem přepážku a jen mimochodem jsem registrovala, že z vedlejší přepážky se ozvalo hlasitě: „Číslo …, prosím, tady. Přepážka 6“.

Prostě vyvolávací systém funguje pro občana. Kolik ten humorný systém k ničemu stál, snad ani občana zajímat nemusí.