Veselé útulkové venčení

Jednou jsem při venčení psů z útulku na cyklostezce potkala pána s kolem. Měl defekt a přezouval duši. Když mě viděl běžet kolem řekl: „Vy s tím psem při běhu aspoň nepíchnete!“ „To ne, ale můžu si rozbít ústa“, odvětila jsem.

Zmíním tedy pár „humorných“ příhod, které se mi se psy udály. Tedy humorných s odstupem, v tu chvíli většinou bolely.

Ještě než jsem vůbec začala chodit do útulku pustil mi z rozběhu jeden pes, od radosti, že mě vidí, na nohu poleno a trefil se do holeně. Tedy neválela jsem se jako fotbalisté po letmém kontaktu s protihráčem, ale chodila jsem, tedy plížila jsem se, týden za pomoci francouzských holí. A ledovala jsem. Když mě někteří potkali a ptali, se co se mi stalo, moje odpoveď, že mi pes hodil na nohu špalek, způsobila to, že si mysleli, že mi poleno hodil i na hlavu.

Zpočátku venčení v útulku jsem zjišťovala, kde hrozí nějaká rizika. Je to velká louka a oblast kolem řeky, kde pobíhají srnky, sem tam náhle vylétávají bažanti z vysoké trávy a také kachny startují z hladiny řeky. A dovedete si představit reakci psa na tyto náhlé podněty.  Škubnutí, nárazy. No a ty kachny se mi také málem staly osudnými. Nevěnovala jsem pozornost psovi, ale jen jsem si tak přemýšlela. Vystartoval za kachnami a já měla co dělat, ať ho zastavím a neskončím na ústech. Výsledek – dost natažený stehenní sval. Mám bandáže na kolena, mám i na loket, zápěstí, na lýtko. Tedy stehenní bandáž byla poslední, kterou jsem doplnila.

Jednou při nějakém nízkém podzimním slunci jsem byla trochu oslněna při běhu a nezareagovala jsem na dlouhou větev šípkového keře. Důlek ve spodním víčku už asi nezmizí,  šrám od oka až ke spánku se zahojil. Ale ještě vidím. A na závěr se mi bývalý útulkový hlídač odvděčil tím, že při přeskakování příkopu přidal do běhu a mně ujela noha na blátě. Hop a  skončila jsem regulérně na břiše skluzem do bahna a trávy. A to bylo poprvé, co jsem dala přednost sobě před pocitem zodpovědnosti za psa a pustila jsem s jadrnými výrazy vodítko. Ale zastavil a tvářil se provinile, ale škodolibý plamínek v očích mu zasvítil.

Objevil se tam černý kříženec labradora Black. Po zkušenosti, když jsem s ním vybíhala za plného provozu venčitelů mezi ostatními psy, kdy jsem málem skončila ústy na betonu, jsem pochopila, že člověk nesmí povolit pozornost, protože ti chlupatí šprýmaři hned něco vymyslí.

Black, alias Blackino, v současné době hlídač v útulku.

Mohla by o tom vyprávět jiná venčitelka, kolem které se výše uvedený černý hříšník omotal vodítkem a poslal ji k zemi. Na záda i se zaduněním hlavy o asfalt. Jeho specialitu - vyvléknutí se z obojku, kdy se párkrát se ocitl na poli navolno s pronásledujícími v patách, už jsme asi zrušili.

Ale nedávno poslal k zemi mě. Museli si něco vyříkat s rezavým Larrym ve vedlejším kotci a než jsem otevřela branku ven z uličky, složil k zemi i mě. Na beton a skončila jsem v kanálku, kterým se odstraňují psí exkrementy. Než jsem se zvedla s natlučenými koleny a loktem, zapomněli psi na svůj spor a zírali na mě, proč se tam válím. V exkrementech. Ještě že nosím ty bandáže, díra do kolene by byla bez nich horší. Celou vycházku se pak Black choval ohleduplně, jakoby se omlouval, protože jsem ho záhy vyplísnila.

A jedna drobná příhoda, Když jsem ho jednou odměňovala za splněné úkoly – vzorný sed i podání packy, dávala jsem mu piškoty. Jeden  se mi zachytil na tričku na břiše. A Black nelenil a málem mi provedl liposukci zbývajících špeků.

A s rezavým Larrym jsem se parádně sklouzla. Chodíme pěšinou, která se dost prudce svažuje k řece. Bylo po vydatném dešti a pes byl rozběhnutý z kopce. Nestihla jsem ho zastavit, když jsem cítila, že mi podkluzují nohy. No a už jsem jela, po zádech, střídavě po levém i pravém boku, jak jsem se  snažila zachytit čehokoliv. Brzdila jsem i patami. Zastavila jsem se až asi po 6-7 metrové jízdě zachycením se asi o pěticentimetrový kmínek. Ale vodítko jsem nepustila, protože tohoto psa bych zpátky nechytila. Bohužel fotku nemám, jak jsem vypadala následně, stála by za to, ale když jsem se vrátila zpět do útulku, pochopitelně jsem byla terčem vtípků, ale pohotově s foťákem nikdo nezareagoval. A malá kámoška Elis konstatovala: „To půjdeš celá do pračky“.  Měla pravdu. A od té doby občas slýchám nejapné poznámky, když se se psem vydám stejnou trasou: „Jdeš se klouzat?“

Já nic, já poťouchlý Larry, co se rád mazlí.

Díky tomuto psovi mám ještě otlučenou hlavu, protože, když si ho zapínám v kotci, vždy packou pomáhá otevřít vrátka, ale opačným směrem. No a než jsem si to zapamatovala, že mám vrátka jistit nohou, 2-3x jsem dostala železnou mříží do čela, až se mi zajiskřilo v očích.

Do hlavy o mříže jsem dostala ještě jednou. Objevila se tam opět krásná doga. Ještě štěně, ale zvící telete. A jak jsem se obrátila po vstupu do kotce, abych zavřela vrátka, od radosti se mi opřel pejsek do zad a připlácl mě na mříž. Jsem ráda, že už tam není. Nemám ráda psy, kteří při stoji na zadních, jsou větší než já.

Doga Goliáš 2.  První tam byl před rokem.

A nedávno přibyl v útulku krásný labrador. Po přemístění z karantény, kde pouštěl hrůzu, do normálního kotce, jsem se rozhodla, že ho vyvenčím. Než jsem ho stačila zapnout na vodítko, vysmekl se mi a  už si pobíhal v uličce. Pronásledovala jsem ho, ale byl rychlejší. Ale zastavil se, kde jinde, než u plotu rezavého Larryho. Začali si něco přes mříž vysvětlovat. Sahejte na psa, který cení zuby. Ale nebylo zbytí. Chytila jsem ho za obojek oběma rukama, potáhl ještě do strany. Byla jsem v odchytu úspěšná, ale zase mám rozbité koleno. A to se mi teprve zhojilo po předchozím extempore v kanálku.

Krásný pes, dostal jméno Argo. Zde se nám již společná vycházka podařila bez konfliktů.

Prostě černo rezavá kombinace je mi osudná. Hlavně pro má kolena.