Když jsem uvažovala nahlas, o čem budu příště psát, řekla mi známá – napiš o probíhajícím vánočním šílenství.
Všude, kam se podíváte, vánoční výzdoba, reklama na každém rohu. Na náměstích vánoční jarmarky. Ale je vidět, že doba není úplně růžová, počet stánků na náměstí jednoho okresního města, kde pracuji, se poslední roky zmenšuje. Tedy ne u všeho sortimentu, stánky s domácími uzeninami a pochutinami a různými „zahřívadly“ už vedou téměř v poměru 2:1 proti těm, s normálním zbožím.
Že ale není u těchto příležitostí vše úplně 100%, dokládá i moje vzpomínka pár let zpátky. Naše firma měla nějaký obchodní případ s majitelem jednoho velkoobchodu. Občas jsem k němu musela na jednání a jednou tam vběhl trhovec, usoudila jsem dle oblečení. „Laďo, ty nemáš v obchodě rumovou tresť ?“ dotazoval se rozhořčeně. Na otázku, proč to chce, odvětil: „Přece na grog!“. „No tak ho dneska budeš dělat z rumu, tresť bude zítra!“ odvětil obchodník.
Říká se, že Vánoce jsou hlavně svátky dětí. Shánějí se dárky, peče se cukroví v množství, jako by postižená dítka celý rok nejedla a teď to musejí dohnat, kdy navíc s oblibou přihlížejí, ochutnávají už při přípravě, nebo pak konzumují ještě horké, méně podařené, kousky.
Musím se přiznat, že mě to nějak nebere. A to už pár let zpátky, kdy jsem ještě trávila Vánoce v rodinném kruhu a trvá to doposud. I s ohledem na to, že čím více lákadel, tím je z toho větší mišmaš.
Vždy to začíná tím, že přičinlivé hospodyně si dají závazek: „Letos nepeču, nebo ne aspoň tolik druhů!“ A pak pozoruji, tedy poslouchám, jak vyjmenovávají množství druhů cukroví, čím složitější, tím jsou pyšnější, jak se jim podařilo. Včetně „novodobých“, jako je například Rafaelo. Ať se na mě dotyčné dámy nezlobí, ale to si raději, čas od času, koupím originál. Stejně tak, když budu mít chuť, zajdu si do cukrárny na laskonku, nebo karamelovou trubičku. Nemusím toho mít doma kilo. Protože pak to mnohdy končí tak, že se balí krabičky a udávají se kde komu, protože – kdo to všechno sní? Už se na to nikdo nemůže ani podívat!
Mám vánoční cukroví spojené s přípravou těch tradičních – vanilkové rohlíčky, linecké v různých podobách, perníčky, kdy se vyráběly různé zdobené papučky a chaloupky. Samozřejmě medvědí pracny, úlky, nějaké plněné košíčky a jednoduché piškotové řezy s rumovou polevou. Ty jsem milovala.
Znám případy, kdy dotyčné dámy už někdy v září, říjnu chytají z vánočních příprav depku. Napéct, vyglančit byt, až se bude všechno svítit. Okna, skříně, všechno, kam se normálně nedosáhne, vybalancovat na žebříku a vycídit lustry a svítidla. Ale ruku na srdce, když dělám pravidelný úklid každý týden, asi mi pod postelí neporoste řepa. A proč bych musela zrovna před Vánocemi uklízet i šuplíky ve skříních? Kdo mi do nich bude nahlížet?
I když … mám příklad. Moje bývalá kolegyně měla známé, kde se dáma chlubila tím, že když chodili různě na návštěvy, vždy si udělala „prachovou“ značku. A při opakovaných návštěvách ty značky někde i nalézala! Tak takové návštěvy mi naštěstí domů nechodí. A koneckonců – mám světlounký nábytek, na kterém to není vidět!
Někdo chytá depku z Vánoc už z podstaty, mít vše jako dříve, dle rodinných zvyklostí, přestože počet „jedlíků“ se zmenšuje a zbylí o to mnohdy ani nestojí. Ale možná se jen nedovedou odpoutat od minulosti. Ale čas nelze vrátit, nelze ani přivolat ty, co zde již nejsou a měli by k tomu po letech třeba už jiný přístup. Vzpomínám, že mamka, postupem času, zmenšovala množství připravovaného proviantu se zdůvodněním: „Netřeba se přežírat!“
Vánoce by měly být přece o úplně něčem jiném. Zastavit se, rozjímat, vyhodnotit své činy, špatné se snažit napravit a rozvíjet to dobré. Přinášet druhým radost a věnovat jim svůj čas a dobrou vůli. To se penězi a jídlem nahradit nedá.
Ale rozhlédnu-li se kolem jsou lidé, kteří to už berou trochu jinak. A jsem ráda, že takové znám. Třeba moje kadeřnice. Hlásila mi, že má objednané cukroví ve výrobně, kde už objednávala a bylo výborné. Že těch několik odpolední a večerů, které dříve obětovala, už dnes považuje za ztracený čas. Že si akorát upeče svoje vanilkové rohlíčky.
Taky třeba můj známý už roky jezdí objednávat cukroví k vyhlášené cukrářce, aby se jeho manželka nemusela stresovat, ale aby bylo něco na stole, když přijdou na návštěvu vnuci. To je frajer dámy, viďte!
Ale to víte, že upeču taky něco – svoje vanilkové rohlíčky! Tak jako moje kadeřnice. A místo toho, jak zde vypisuji, už jsem mohla mít naloupané ořechy!
