V zdravém těle, zdravý duch

Aneb po padesátce už ledasco začne skřípat, vrzat a bolet. Ale když se přesvědčíte, že to je přirozený jev, na duševním rozpoložení se to neprojeví.

Znám lidi, kteří se za honbou po nějaké dokonalosti, nebo pro polichocení vlastnímu egu, stále přesvědčují, že stačí na mladší generaci, že se jim vyrovnají duševně i fyzicky. Proč ne? Když jsou tomu ochotni něco obětovat a přináší jim to pocit uspokojení? Třeba je za to někdo obdivuje, i když spíše bych očekávala ze strany mladých kolegů reakci: „Už se nám tady nepleť!“  

Taky jsem znala lidi, kteří tento stav měli naprosto přirozeně. Byli to mí rodiče, kteří byli v podstatě o 2 generace starší, neb jsem byla dítě pro radost ve starším věku, ale jít s nimi ve svých pozdějších letech na výlet pochodovým tempem, znamenalo téměř vypustit duši. Protože byli celý život aktivní, manuálně pracující, k tomu velkou zahradu. Mamka ještě ve vysokém věku každé ráno cvičila.

Tedy takovou kázeň jsem nikdy neměla. Jednodušší bylo říci svým známým vrstevníkům, většinou jsme osoby živící se seděním na zadku, když jsme si občas postěžovali, že nás něco bolí: „To víš, už nám není zwanzig!“ Jedna z mých kámošek mě za to nenáviděla, ale už mi dává za pravdu.

Nicméně, jisté události v mém životě způsobily, že jsem s tím začala bojovat. Přece nemohu promrhat takovou genetickou výbavu! Do ní sice patří i revma, ale hlavně aktivní přístup k životu. I začala jsem nasávat informace a hlavně něco se sebou dělat. Jednou z osob, která mě ovlivnila v pozitivním smyslu, byla fyzioterapeutka, ke které chodím na seřízení tělesné schránky. Vím, že bych měla, kromě jiných aktivit, které jsou výrazně atraktivnější (venčení psů poklusem, jízdy na kole, pěší výlety) provádět i cviky na uvolnění, protažení a hlavně na krční páteř. Ale znáte to. Kdo se přinutí pravidelně cvičit, má můj obdiv. Vždycky mě to, pravda, donutí, když cítím, že je to tak na brufáč.  A to je samozřejmě špatně.  

A při posledním zákroku na mých zádech, kdy jsem musela vstřebat lehké vyplísnění, cože to zas dělám, tedy spíš nedělám, padla strategická otázka: „A nechcete chodit do našeho rehabilitačního cvičení?“

Domluvila jsem se se svojí sousedkou, které též toto cvičení neuškodí, že půjdeme. Tedy ne že půjdeme jednou, ale budeme chodit pravidelně. V tělocvičně místní sokolovny, která vypadá stejně, jak si ji pamatuji před 40 lety, se schází skupina dam, které tam dochází roky a roky, pravidelně. Byla jsem tam téměř nejmladší, nejstarší nestorce nechybí daleko do osmdesátky. Skvělé, při cvičení rozdíl nepoznáte, navíc cviky jsou voleny uvážlivě, ale účinně. Střídají se dvě cvičitelky. Dosavadní dojem? Jedna fyzioterapeutka z nás chce udělat vývrtky a druhá protahovacími cviky roztrhnout velpůl.

Ale chytlo mě to. Když mi jednou známá říkala při zpáteční cestě z práce v pátek, že se těší, že už bude sobota a pospí si, řekla jsem, že se těším, že bude brzo pondělí a půjdu do cvičení. Nejsem normální? Nejsem si jista, zda jsem někdy byla.

Taky se mi stalo, že při zintenzívnění venčení psů, protože už je déle vidět, mě začalo bolet koleno. Naordinovala jsem si klid a masivní kůru speciálními potravinovými doplňky na klouby. Jsou velmi účinné, takže po necelém týdnu už jsem byla kolena testovat. Bylo to výrazně lepší. A jedna z venčitelek, se mě ptala, co s těmi koleny mám, proč s tím nic nedělám, proč nejím prášky? A jsme u toho brufáče.

Tedy co s nimi mám? Nedělám si iluze, že mě nepostihne revma. Navíc začala jsem běhat v padesáti a s nadváhou. Tak co to tak asi mohlo s koleny udělat? Ale dělala jsem to pro pejsky a hlavně pro radost a potěchu. Jejich i svoji. Ale dokud funguje speciální výživa, nepolezu do chřtánu zdravotnictví. Na druhou stranu nejsem masochista a mám zásadu, že pohyb s permanentní bolestí už není pro radost. Přece se nebudu bolestí trestat! A jsem toho názoru, že část kloubní výživy nahrazují i endorfiny z pohybu a dobrého skutku pro pejsky. A jak nás učí ve cvičení, pohyb přes bolest ne!

A jelikož mi zase otrnulo, šla jsem dnes otestovat nové přezutí na kole. Jen lehce, abych se nezpotila. To víte, že ano, způsobila to nezměrná chuť na koláč z pověstné pekárny pod hradem, ale pekárna je též na kopci. Spokojená, že jsem podala nějaký základní výkon, jsem si z nějaké nostalgie, spojené s tímto místem, dala makový. Ale už si ho tam nedám, býval lepší a nic už není stejné. Lidé i koláče se mění, ani já nelpím na starých pocitech, myšlenkách, lidech, když mi nic nedávají. Už jsem jiná, i ty chutě jsou jiné – ovocné, svěží.

Jen jsem si nad tím koláčem řekla, jak je možné, při mé slabé vůli, že jsem v daleko lepší kondici a že jsem dokázala sundat přes 20 kilo váhy, když nedodržuji základní heslo: „Nežrat!“ Je to možné, s pohodou v duši, přiměřeným pohybem, kloubní výživou a s větou: „Už mi není zwanzig!“ Vždyť říkám – ve zdravém (i když vrzajícím těle), zdravý duch!