Tak máme zas typické Vánoce posledních let. Na blátě. Nevím, které už jsou takové v řadě, ale přesně vím, že toto jsou moje sedmé Vánoce, kdy na Štědrý den směřují mé kroky do psího útulku. Myslíte, že sedmička je šťastné číslo?
Pro pesáky v útulku moc ne, i když jsou případy, kdy i tady se má pes lépe. Kdo ví, kde je můj rajon, kdo četl moji knížku o psech v útulku, ví, že mluvím o útulku, kde nemají pesáci luxusní bydlení jako v některých nových útulcích, nebo v útulcích které mají mediální pozornost.
Ale mají svoje věrné pravidelné a umanuté venčitele.
Za těch sedm let, jsem jich zde potkala dost. Někteří vydrželi, někteří ne. Chci tento článek věnovat právě jim, poděkovat tak "tvrdému jádru" venčitelů kolem vlčovického útulku. Přestože pro mnoho nezasvěcených je to přece "jen" venčení, kde o nic nejde. Přece vezmu jen vodítko, psa a v pohodě se projdeme. Ano, projdeme se v dešti, jako třeba dnes o Štědrém dnu, ve sněhu a mrazu, v horku. A téměř 4 měsíce potmě. Projdeme se s šílenými psy, kteří nikdy nechodili na vodítku, kteří věří, že jediný pohyb je úprk od útulku. S malým psem to jde, ale když se vás o tom snaží přesvědčit 30-40 kilový pes, není to legrace.
Projdeme se se psy, kteří se vrhají po všem kolem, co se hýbe, nebo se psy, kteří jsou nenapravitelní erotomani a půl vycházky vám visí na noze. Psy, kteří se ani nenechají pohladit. Se psy, kteří pouštějí hrůzu. Kteří se po vás vrhají od radosti s packami od bláta i exkrementů. Kteří v radostném výskoku vlepí hubanec čumákem do nosu, kdy myslíte, že vám upadl. Kteří z nervozity, nedůvěry, strachu kousnou.
Venčitelé musí mnohdy snášet opovržlivé názory psích expertů, kteří psy třeba zachraňují, a tudíž si myslí, že o psech vědí všechno. My přece „jen“ venčíme. Ale nepodceňujte, jsme to my, kdo o těchto konkrétních psech vědí všechno. Kdo musí snášet poznámky od náhodných venčitelů, případně od zájemců o psy. A také od provozovatele to občas slízneme i za ty náhodné kolemjdoucí. Protože my „musíme“ být přece lepší než oni a vidět za roh.
Taky to občas mezi námi skřípne, ale všem nám jde o jedno. O toho spokojeného vylítaného a vymazleného pesáka, pokud o to stojí. A že často vypadáme jako čuňata a nevoníme, vůbec nevadí. A největší radost máme, když jde některý „domů“.
Věřím, že dnešní blátivý den si užili venčitelé, ale hlavně pesáci. Tak si vezměte gumáky a pojďte se projít s námi.
Krasavice největší. Julča se širokým bezprostředním srdcem.
Byla umístěna do útulku i se štěňaty. Štěňata už domov mají, ona stále čeká.
Majestátní Max. Dá vám celé srdce.
Netřeba představovat. Pozor, není to žádný stařík!
Venčí i dorost. Zde s Timim.
Bezkonkurenční král mezi špindírami. Ale má ve výběhu bláto.
Erik.
Veselý pesák, který občas miluje naše nohy.
Mohutný, krásný Zek. Zírá na Julču.
Tak trochu mladý trumbera. Potřebuje, aby se mu někdo věnoval.
Pohodový Andy.
Miluje Julču, jídlo a lidi.
Zorka. Nezachytitelná, nefotitelná.
Stále v pohybu, miluje pohyb a akci.
Nováček Oliver.
Hezounek. Patří na gauč, ne do studeného kotce. Ale to vlastně všichni.
Roneček. Po ostříhání dredů krásně prokoukl. Mladý, umí krásně prosit.
Za pamlsek by život položil. A nejen on.
A víte, co mají všichni společného, kromě kapky na objektivu a nepříliš vysoké kvality fotek za ztížených podmínek? Jiskru v oku a radost z přítomnosti lidí.
Tak ať najdete ten nejlepší domov, chlupáči! To bude váš nejlepší dárek.
Mějte i Vy, milí čtenáři, jiskru v oku. Sváteční, pohodovou.
https://pavliskova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=681238
