On ti nezaplatil?

To je vtipná otázka při konstatování, že faktura za vystavenou práci zůstává několik týdnů, měsíců i let nezaplacena. To byla i otázka nedávno na mě, když jsme vzpomněli na jistou osobu a staré dluhy.

Jsou občasné diskuze, zda je výhodnější být zaměstnancem nebo podnikatelem – živnostníkem, zkrátka OSVČ. Jistota příjmu, nebo svoboda disponování svým časem, jak se nejspíše prezentují výhody OSVČ. Samozřejmě, i zaměstnanec nemusí dostat zaplaceno. Ale má trochu jiné následné možnosti.

Z hlediska mého – jsem obojí, dokážu posoudit, na to už mám dost zkušeností. OSVČ na vedlejší pracovní poměr. Je to moje věc, proč takto. Ale svým způsobem je úplně jedno, jestli vystavíte fakturu jako firma, nebo OSVČ. Pokud vám někdo nezaplatí, je to totéž.

Jednou jsem „vlezla“ do diskuze jistého motivačního časopisu, FB stránky, kde jsem absolvovala konfrontaci na téma „jednoduchosti“ vzniku podnikání s někým, kdo počítal „cash flow“- peněžní tok, v miliardovém obratu a nerozhodné zesměšňoval, že se zbytečně bojí, když je to tak jednoduché. Trochu mimo mísu a běžnou realitu.

Měla jsem na mysli to, že pokud se třeba zedník chce osamostatnit jako OSVČ, protože je mi to téma blízké, musí si koupit výrobní nástroje, pokud je nemá – auto, vozík, míchačku, drobné mechanismy, jako jsou bourací kladivo, vrtačka, míchadlo, řezačky na obklady, motorovou pilu, pilu na cihly, nářadí – kolečka, lopaty… až po základní zednický „vercajk“. Nebo nemusí je kupovat, může si je půjčit. Ale musí na to mít.

A když začne, protože ne každý mu dá zálohu, nebo než ji dostane, musí mít volné peníze, aby nakoupil vstupní materiál – beton, štěrk, písek, cihlu, tmely, pomocníka, spolupracující osobu, …

Prostě nemůže začít s holým zadkem. Nebo musí mít odvahu vlézt do banky a půjčit si, nebo po rodině, známých. Tedy už od počátku vzít na sebe riziko, že si vše pořídí na dluh a pak začne s velkým nadšením a najednou mu první zákazník nezaplatí včas, další vůbec, třetí má výhrady a zaplatí jen část. A co pak? Musí si, mimo jiné, platit pojistné, myslet na daně, na pojištění auta i činnosti, na benzín do toho auta, na leasing, zaplatit materiál, pomocníky…. A za co se najíst. Případně jeho rodina. Atd, atd…. tedy měla jsem na mysli to, co zvažuje „normální“ člověk, občan, který se chce živit sám, vlastníma rukama a nechce být závislý na systému.

Je spousta lidí, kteří se chtějí živit samostatně. Ve smyslu zkušeného poctivého zedníka, se kterým občas spolupracuju a který říkává – uživím se sám, nepotřebuju nic od státu, ale ať mi úřady neházejí klacky pod nohy.

Na plný úvazek, na přivýdělek, to je jedno, s nadšením a odhodláním. A pak přijde zklamání v tom, že vám opravdu někdo nezaplatí. Nechce zaplatit, vyhledává důvody, obviňuje z nedodržení termínů, technologických postupů, aniž něco o nich ví z praktického hlediska, kromě naučných videí na youtube, které si nedovede poskládat do celkového kontextu. Někdo neumí ani zatlouct hřebík, ale bude kritizovat něco, o čem neví zhola nic. A zedník potřebuje robit, ne lítat po soudech.

Někdy je důvodem nezaplacení údajná roztržitost dotyčného, který opravdu měsíc, dva, tři odolává výzvám k zaplacení. Až se musíte „šprajcnout“ a z pozice ochotně spolupracujícího přejít do pozice – víš co? Až mi zaplatíš, tak se budeme bavit dál. Také už se mi to stalo.

Ale to může být i firemní měřítko. Zdůvodňujete, proč chcete zaplatit to a to, přestože to bylo provedeno a ujednáno ve smlouvě nebo v následných dohodách. Pořád se k něčemu vracet, hledat staré diskuze, komentáře, vypisovat nové komentáře, vysvětlujete. Někdy stačí telefon, ale co je psáno, je dáno. Pak to jsou literární dílka, která vás, spolu s přístupem dotyčného, vyšťaví na celý den. Pak už se nechce ani myslet, natož psát něco bohulibého.

Znám případ projektanta, který neměl nouzi o práci, byl dobrý, poctivý, ale měkký. Skončil po letech s odporem ke své práci, za kterou nedostával zaplaceno. A vím, že to byli i lidé veřejně známí, kteří rozhodně nemají hluboko do kapsy. Ano, odporem k práci, ne k lidem, kteří mu nezaplatili. A šel dělat do fabriky – bez starostí, bez stresu, bez zodpovědnosti. Za něco musí zaplatit byt a jiné.

A to už nemluvím o praktikách některých velkých firem, třeba s těmi miliardovými obraty, které také občas nezaplatí drobným poddodavatelům, kteří mnohdy rovněž skončili. Satisfakcí těch malých může být, že skončila i nejedna taková velká firma. Za to se ovšem nenají. To je také důsledek jediného kritéria v soutěžích – nejnižší cena. Ale to je jiné téma, které zde nechci rozvádět.

Nicméně, já osobně si nemůžu stěžovat, mám štěstí na platiče. A to málo, co opravdu nezaplatili? Tak, byl by za to třeba fajn víkendový pobyt někde ve welness. Taky jsou to peníze, vím, ale co už. Z dotyčných je nevydoluju.

Nevím, jestli je to tím, že se ztrácí nějak smysl pro povinnost, úcta k práci druhých, slušnost, dobré mravy. Jsou lidé dnes nějak více „vyčůraní“? Je normální v obchodě za zboží zaplatit a za provedenou práci ne? Nebo se opravdu svět v zadel obrací ?