Mám povinnost se vzdělávat v rámci své profese a tento týden jsem absolvovala seminář ohledně změn ve smlouvách o dílo, po jehož absolvování ve mně zůstala jediná otázka: „Kdo tomu všemu udělá přítrž?“ Ano, seminář byl na téma – nový občanský zákoník.
Proč ta otázka na závěr? Protože mám dojem, že toto je definitivní tečka, která z běžného občana dělá idiota. Možná se tomuto tématu zde již mnozí věnovalí, ale dovolím si připojit svůj názor po srážce s realitou.
Jako snad každý normální občan jsem vnímala postupné zakrmování různými médii, která studovala nová ustanovení za nás, o revolučních změnách, které se nás všech budou týkat. Nedocházelo mi, že se to v prvé řadě bude týkat i mé profesní existence. A neměla jsem doposud potřebu čtení tohoto zákona realizovat.
Výše zmíněný seminář vedla sympatická paní doktorka práv, která ovšem již v úvodu zmínila, že i ona tápe, tak jako mnozí její kolegové. Výklad je v mnoha případech nejasný. A divíte se? Tento zákon má 3081 paragrafů! Mám pocit, že mnoho těch, kteří se přišli vzdělávat, tak jako já, po prvotním, asi hodinovém šoku, to začalo brát jako dobrou komedii a čekalo jen na vtipnou pointu. Ta pochopitelně nepřišla.
Nicméně mě to přinutilo, abych tuto „knihu“, pod vlivem poznatků a nových výrazů, které byly zdůrazňovány, vzala do ruky.
Nevěříte vlastním očím. Každý by si měl přečíst Hlavu I – díl 1 – soukromé právo - § 1-14. Proč? Líbí se mi. Je to to jako utopistické čtení psané částečně jazykem filmů pro pamětníky. Moji favorité? Cituji: „Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“. „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona (proč tedy tak obsažný zákon?), zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti“. A další oblíbený: „Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka…“ Jsem ráda, že jsem průměrný člověk.
Co jsou to dobré mravy, chovat se poctivě? Mám pocit, že nějak všeobecně vymizely. Vstřícnost, slušnost, ochota, empatie, snaha pomáhat druhým lidem, chovat se férově ve stylu „slovo dělá muže“ (i dámu), pokud mám hodnotit obchodní styk? Tak si představuji „dobré mravy“. Jsem naivní?
Je dobrým mravem to, že přijdete na úřad, kde chcete poradit, či něco vyřešit a výsledkem je to, že vám naházejí klacky pod nohy? Ve smyslu platné legislativy?
Příklad? Mnozí znají. Vlastníte nemovitost v „památkové zóně“ nebo v jejím ochranném pásmu. Vše je v pořádku, pokud nemovitost v této zóně necháváte na pospas zubu času. Ale pokud chcete opravovat tak, aby se ve staré „hujdě“ dalo bydlet, začnou problémy. Se stavebním úřadem, s památkáři, atd. … Každý vám „nadiktuje“ požadavky, ale nikdo vám na to nic nedá. Řešení? Černá stavba, nebo se na to vykašlat. A nechat spadnout, pro stát je to zřejmě přijatelnější.
Další příklad z praxe. Narazíte na dotační titul, který jste schopni obsáhnout a uživit svým podnikáním. Podotýkám, že jste malý živnostník a dotace jdou řádově do milionu korun. Přijdete na „úřad“ a začnete vyřizovat. Dvě úřednice vám titul schválí, prověří a podklady, které předložíte, uznají za vyhovující a povolí část čerpání. Měsíce vyřizování, měsíce realizace. Dílo se zrealizuje, zaplatí a drobný investor jde proúčtovat a požádat o dočerpání dotace. A dostane se do kompetence dalšího úředníka, který konstatuje, že vše od počátku bylo špatně „nastaveno“, že už nic nedostane a to, co dostal, musí vrátit. Pro drobné živnostníky je to stav, kdy mají chuť hledat pevnou větev. Počítáte s něčím, v dobré víře zaplatíte za provedené dílo a pak zjistíte, že na nic nemáte nárok?
Tak proč nemají všichni stejný metr? Je to jako s tím Občanským zákoníkem? Zákon jeden a vykladačů mnoho? Proč jsou takové zákony a takové úřady, které se pod zástěrkou úspor slučují, ale ve výsledném efektu fungují ve smyslu: „Mnoho psů, zajícova smrt“. Zajícem je drobný žadatel a psů je čím dál více?
Nejsem zaujata proti úředníkům. Mám známé v této oblasti a vím, že propagují zásadu: „Jsme zde pro lidi“. Já osobně nemám záporné zkušenosti na sociálce, finančním úřadu, zdravotní pojišťovně, tedy v té první linii, s kterou se běžný občan setkává. Nacházím zde osoby ochotné a usměvavé. Ale kéž by to tak bylo všude.
Pak zaregistrujete názor známého, který přijde do styku s úřadem a postěžuje si, že dokonce rodinný příslušník je úředníkem, ale jeho vidění je tak omezené, že je v praxi nepoužitelný.
A co pak čekáme, vážení občané, od představitelů, kteří nikdy neokusili strasti praktického života, ale rozhodují o nás „politicky“?
Kdo zastaví bujení byrokracie státu a ulehčí běžnému občanu s průměrným rozumem život? Ti co v reálu života nikdy nebyli? Chce se mi říci: „Pane Babiši, aspoň vy pomozte! Aspoň Vy byste mohl vědět, co je reálný život!“ Ale asi i to je iluzorní představa, nakonec ... nevolila jsem ho.
Nevyřeším to, ale jak mi velí pokračování věty, kterou jsem přerušila tečkováním …“ rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností …“, abych si tedy průměrný rozum uchovala (selský rozum, který bohužel většinou nemají naši představitelé, kteří o průměrném občanu rozhodují), dám si pivo, abych si duševní zdraví a ten průměrný rozum uchovala. A jdu se do nového dne na to vyspat.
