Tady bude režim! Kočičí režim!

Musím nějak zařídit, aby mi Kočich neseděl na klíně, jak je jeho dobrým zvykem, když usednu k počítači. Občas loupne kontrolně okem na obrazovku. A občas se znechuceně zvedne, když zavětří nějaké nepořádky v člověčí říši.

Reakce na moje poslední dva článečky: „Co je to za blbost? Starej se každý sám o sebe a o každého bude postaráno? A kdo se postará o mě? Přece ty mi musíš sloužit! No ještě že jsi spadla do těch kopřiv, snad ti to napravilo hlavu!“ Jistě Kočichu, však víš, že já to beru jinak. „Samozřejmě, že nevděk světem vládne! Místo abys byla ráda, že se o mě můžeš starat, že ti v noci hlasitě předu do ucha, ať se ti dobře usíná, ještě vedeš nejapné řeči. Podívej se na Pražákovic kočku Lindu! Ta kandiduje do politiky i v takovém věku! Já už takové ambice nemám, nejsem zcela fit!“

Neodvážila jsem se protestovat. „Tady bude jiný režim!“, uzavřela kočka svůj monolog a odkráčela s pohrdavým výrazem na jedno ze svých  relaxačních míst.

Objevila ve skrytém zákoutí sportovní tašku s pomůckami do cvičení a hned zjistila, že se v temném koutu dobře spí.

„Neruš!“

Nemohu říci, že by v mé domácnosti režim již zaveden nebyl. Poslední dobou se dožaduje pozornosti ve tři ráno, tedy někteří to mají ještě jako noc. Vychází z toho, že občas v tuto dobu vstávám  kvůli dohánění domácích restů v mém druhém zaměstnání. Jsem ráno svěží a před odjezdem do zaměstnání udělám kus práce. Kočich sice rozmrzele zpočátku reagoval, že ruším, ale velmi záhy zjistil, že když se bude hlasitě dožadovat, dostane první dávku stravy už v půl čtvrté a další pak v pět, před mým odchodem.

Za normálního režimu, ale trvá na podávání stravy v půl páté tak hlasitě, že musí rušit sousedy. I o víkendu tedy vyklopýtám nejpozději v pět z postele.

„Tak co bude, dnes, vaříš, tak chci syrové maso! Snad ti kvůli mé porci neubude!“

Tedy někdy musím do práce i o víkendu, ale pokud vařím, dostane kus masa a spokojeně se odvlní. Všechno bublá, vaří, podívám se na face book. Co nového u psů v útulku?

Sedí mi na židli u počítače.

„Máš být v kuchyni! Co je mi po tom, že potřebuješ napsat zprávu na ten váš fejsbůk? Teď tu sedím já! A hleď mi donést uvařené kůžičky s kuřecích křídel, už slézat ze židle nebudu! Ne že to zas odneseš psům do útulku!“

Kočichu, už je uvařeno!

„No vidíš to, že se dáš vycvičit!“ praví Kočich. „Není to moc slané? Nechutná mi to pak!“

„Dobré, počkej ještě ti olížu prsty!“

„No můžeš kousek odnést i těm psům do útulku, jestli zbylo!“

Posvačí a uloží se k relaxu. Tiše vyklouznu ven, ať ji nevzbudím.

Po návratu z venčení v  útulku už mě čeká.

„Kde jsi tak dlouho? Oběd! Myslíš si, že vystačím s konvičkou čisté vody?“

„Ještě že ji máš stále plnou. Jak bych do toho malého otvoru jinak strkala hlavu? Pitný režim musí být“

Kočich má totiž zafixován starý zvyk z dřívější nemovitosti, kdy byl kočkou venkovní a chodil pít z konvičky na zalévání květin. Z čeho pil v zimě nevím, ale v bytě tvrdošíjně trvá na „své“ konvičce, třebaže má vodu v misce ve svém jídelním koutku.

„Tak a jdi už, jdu se natáhnout, tedy stočit do klubíčka“

Ale ještě před tím mi dá poučení : „A volit budeš Pražákovic kočku Lindu! Ta tady zavede jiný režim!“ Nemůžu Kočichu, jsem v jiném volebním okrsku. A teď jsou volby komunální „To je mi jedno, tak to zařiď jinak. I v Praze máš známé!“

Rozkaz Kočichu, provedu!