Stárnu?

Cítím se dobře. Přiměřeně věku mě nic nebolí, mám slušnou fyzičku, kterou bych ještě před pár lety nečekala. Na blízko vidím, ruce mám stále dost dlouhé. Ale poslední dobou mám o tomto pozitivním stavu pochybnosti.

Před časem mi kdosi řekl, že proměnou svého těla a pozitivním přístupem k životu v posledních letech jsem se "vyladila". Dokonce mě poslední dobou ani moc nebolí v bedrech, což byl můj problém posledních let. Pravda, na kondici musím makat, abych ji neztratila. V mém věku už bych se znovu  asi  k tak razantním změnám nevybudila. Navíc můj zdravý životní přístup zas tak dokonalý není. Ale je-li dušička v peří, dá se to kočírovat.

Takže nad čím přemýšlím? Moje kamarádka, vrstevnice, před pár lety zašla na oční s nějakými problémy, které měla za těžkou nemoc. Paní doktorka ji vyslechla, vyšetřila a pravila: „Ano, je to nemoc. Jmenuje se stáří!“ Takže odešla s receptem na brýle na čtení.

Nějak se mi zdá, že více zapomínám. Já vím, stává se to občas každému v jakémkoliv věku. Zapomenout peníze na pultě v obchodě? To může být roztržitost. Že si zapomenu přeložit doklady do kabelky, protože do útulku jezdím jen s malou ledvinkou? I to zdůvodňuji roztržitostí.

Že si zapomenu ráno vzít deštník, když odpoledne má pršet? Však ráno nepršelo! Brýle na čtení tedy zatím nepotřebuji, ale občas někde něco položím a za minutu si nejsem schopná vzpomenout kde. A někdy ani co.

Nedávno jsem chtěla navštívit svého psa oblíbence v novém bydlišti. Zcela náhodou, bez přípravy. Když jsem supěla do kopce, který se musí cestou překonat, položila jsem si otázku, jak se vlastně pán jmenuje? Takové zvláštní jméno mi to připadalo. No nevzpomněla jsem si. „Naštěstí“ nebyli doma. Ale i jména občas vypadnou. To bych brala stále ještě jako běžný provozní výpadek.

Vážně už ale beru to, že přijde šéf s úkoly napsanými na papíru. Nakonec už je taky v mém věku. A začne ty úkoly probírat. Na závěr se zvedne, papír v ruce, odbočíme k jinému tématu a to už se začínám rosit. Nepoznačila jsem si vše a hypnotizuji ten papír.  On si ho odnesl! Co byl to čtvrté? Krucinál! Vždyť jsme se o tom bavili 5 minut! Tak to už bolí.

Před pár dny mi volal kolega, který pracuje na stavbě v jiném regionu, že se potřebuje dostat v sobotu do firemního dvora pro auto, ale nemá ovladač od vjezdové brány. Tak jsme se domluvili, že mu půjčím svůj a předání jsme zorganizovali přes krabici s ovladačem, kterou mu nechám v garáži v pátek tak, abych si ho zase v pondělí ráno vyzvedla a otevřela bránu, protože přijíždím první.

Dovedete si představit tu hrůzu, když jsem v neděli večer při kontrole kabelky zjistila, že nemám ovladač od brány? „Já jsem ho ztratila“, byla moje první myšlenka. Ne to je blbost, asi jsem ho nechala někde v práci. Ale to je taky blbost. No, asi po čtvrt hodině úporného namáhání mozkových závitů, jsem si vzpomněla. Ta úleva!

Ale to bych pořád ještě dokázala zdůvodnit přetížením mozkovny, roztržitostí, špatnou konstelací čehokoliv. Ale před 14 dny o víkendu se mi stalo něco, co mě přesvědčilo o tom, že opravdu s mojí pamětí to už nebude v pořádku.

Potřebovala jsem se rychle a intenzivně vyvětrat, takže jsem  po druhé hodině odpoledne sedla na kolo, že si udělám aspoň krátkou vyjížďku. Projela jsem první vesnicí a najednou jsem měla pocit, že začínám mít hlad. Pravda, měla jsem jen lehký zeleninový oběd a o tom čase už svačím. Dobrá, zastavím a dám si energetický doping. Banán nebo nějakou ořechovou tyčinku, co si s sebou vozívám. Zastavila jsem, otevřela batůžek a … tam nebylo nic! Nic k jídlu! Přátelé, občas slýchám nebo čtu, že někdo měl takové pilno, že zapomněl na jídlo! Tak to se mi nemůže stát, já jsem na jídlo ještě NIKDY nezapomněla! A já si zapomenu nabalit svačinku! To je vážný stav. Budu se muset nad sebou zamyslet!

Bohužel jsem zvolila trasu, kde nic moc po cestě nekoupím, před nosem ni zavřeli nějakou večerku. Tak jsem pila, aspoň vodu jsem měla. Prý je hlad převlečená žízeň. Není! Prostě hlad je hlad. Dojela jsem domů se staženým a protestujícím žaludkem a u ledničky jsem stála dlouho.

Ta kombinace pro zasycení nebyla úplně ideální, ale naštěstí mě z toho nezačalo bolet břicho. No, marné, asi už fakt stárnu.