Stáří je pro všechny (kdo se ho dožije)

Minulý týden zde proběhly dva články. Vážím si stáří, i já budu jednou starý a druhý s názvem – Stáří není zásluha. Dovolte mi připojit třetí náhled.

Vracím se k nim po týdnu, protože minulý týden jsem budovala mediální obraz svého Kočicha a přes týden nenacházím příležitost se chvilku zastavit a zamyslet.

Oba byly svým způsobem poutavé a pravdivé. Po pravdě musím říct, že bližší mi bylo pojetí tématu nastíněné mladým hochem, ze kterého na mně opravdu dýchla láska a úcta ke starým lidem, ač jsem jen nepatrně starší, než autorka druhého článku. Možná je to tím, že jsem sama měla babičku, která byla svým způsobem liberálnější, aspoň s odstupem to tak hodnotím, než moji rodiče. Narodila se v 19.století, zažila ještě císaře Franz Josefa. Nezapomenutelná a stále použitelná pro mě, je její věta: „Každý strůjcem svého štěstí“. Dožila se 92 let.

Z druhého tématu čiší spíše pragmatický přístup, který je zřejmě způsoben „profesní deformací“, kde autorce prošlo pod rukama mnoho různých typů „starců“. Zároveň popisuje rozdíly uvažování ve výměně názorů se svou matkou.

Faktem je, že pojem „stáří“ mám časově poněkud posunut. Narodila jsem se, i můj bratr, který je nepatrně starší,  již rodičům zralejším, mamce bylo 40 let a  sama si věk nijak nepřipouštěla. Nakonec, když v téměř 60 letech vychováváte pubertální výrostky, asi nemůžete přemýšlet úplně jako důchodce. A pamatuji její výroky v pozdním věku (87 let), když na nemocničním lůžku vedle ležela dáma, která měla 75 let. „To je ještě mladá roba“, pravila mamka.

Nicméně v jistých tématech jsme se tehdy s rodiči dalece rozcházeli, ale až s odstupem času dokážu vyhodnotit, že ač jejich názory byly pro mě tehdy zastaralé, dnes, když už zde rodiče nejsou, vím, že v jejich názorech byly především jisté morální zásady, slušnost, vstřícnost a ochota, které (světe div se!) dnes vyznávám také. A životní moudrost.

Ano, stáří nerovná se automaticky moudrost. A úcta ke stáří nemusí být obecně ke všem. Ale žádný z autorů, pochopila-li jsem z textu správně, nebo to spíše z textu nevyplývalo, neměl přímo co do činění s koncem nejbližších seniorů. Není podstatné jestli jsou to prarodiče nebo rodiče. Potom teprve, pokud máte relativně normální vztah se svými blízkými, poznáte svoji míru úcty ke stáří. Snažit se zpříjemnit jim poslední dny života. A nejen dny, ale roky. Abyste potom neměli pocit, že jste neudělali vše, co jste udělat mohli. Abyste si pak nevyčítali, že jste neřekli vše, co jste říci měli, nebo že jste zbytečně zvyšovali hlas, když senior nechápe  nový životní styl, nové technické vymoženosti. Ale někdo neví, co jsou výčitky svědomí.

Kdo z vás, včetně mě, nevypěnil, když seniorovi vysvětloval například ovládání mobilu, televize, principy uzavírání pojistek, možnosti různých státních příspěvků a jiné záležitosti? A zvyšujete hlas úplně zbytečně! Co my víme, co nám provede mozek při dnešním hektickém stylu života za 20,30, 50 let? Tedy  mně už můj mozek za 30, 50let zcela jistě nebude zajímat.

Slyším občas různé příklady. Jednak vozím autem do práce zdravotnický personál a jednak poslouchám životní příběhy kolegů a starších známých. Je to stařecká demence, Alzheimer, různé těžké a dlouhé choroby a podobně.

Že je přece samozřejmé postarat se o rodiče? Ó nikoliv. Někteří žijí skromně a zapomenuti, jak psal mladý hoch ve svém úchvatném článečku. A někteří byli tyrani a tyrany zůstali, jak psala autorka dalšího článku.

Případ, kdy se rodiče obětovali a děti, vnuci je pak úplně opustili, ve svém okolí neznám. Ale znám opačný extrém. Příběh tchyně a snachy. Tchyně, která jednu svou snachu přehlížela, protože jí nebyla dost dobrá. A kdo zbyl z těch ostatních preferovaných, když je potřeba se o „babičku“ postarat? Ta přehlížená. Takže místo, alespoň drobného, projevu vděku,  je potřeba jí to přece ještě „osladit“. Psychické vydírání, aby měla pocit, že za zhoršený zdravotní stav tchyně může ona, že nebyla dost dobrá pro jejího syna. Ale byla! Je to ukázkový a spokojený vztah. Ale ona nechce vidět, že ti lidé žijí spokojeně. Chce, aby se trápili výčitkami. Protože ona spokojená není.

Milá moje známá, netrap se, neužírej se, že se tchyni nezavděčíš, že tě deptá  Chtěla vládnout sama, sama zůstane. Jak vím od své známé čarodějnice, tvoje zášť se ti může někde projevit nějakým zdravotním problémem. Kolena, čelisti, prostě klouby. Věřím tomu. Odpusť jí, hlavně sobě,  vypusť z mysli  černé a pomstychtivé myšlenky. Nech to plynout, ber to s nadhledem, její zášť jí samotné způsobuje zdravotní problémy. Ukaž svoji dobrou vůli. A ty její stavy? Může to být nějaká deprese z neléčených dřívějších problémů a může to být i její černé svědomí. Nech jí ho, ty máš svědomí čisté.

Každý jsme nějaký, každý na stáří nahlíží jinak. Možná jsem přílišný optimista, ale mám za to, že v lidech je toho dobra víc. Ale co s námi ve stáří, pokud se ho dožijeme, udělá náš vlastní mozek, to nedokáže odhadnout nikdo. A soudit pak také ne.