Blíží se období radosti, dárků, shledávání se , návštěv. Ale ne pro všechny je to radostný čas. Někteří šílí z předvánočních příprav, někdo z pracovních povinností konce roku a někdo z úplně jiných důvodů.
Já sama mám letos nějaké hektické období. Všechno opravit, dopracovat, dokončit změny, dopočítat, vyfakturovat, připravit práci na další rok … V kombinaci s venčením v útulku (i večer), abych si udržela zdravý rozum, je to dost vyčerpávající a kromě domácích povinností už nějak víc nezvládám. Pozdě pročítám novinky na blogu a nemám ani chuť na psaní, vánoční přípravy neřeším. Ale v porovnání s tím, co si zažívají někteří jedinci, to nelze nazvat problémem, ale běžným provozem, únavou materiálu, prkotinami.
Narazila jsem na facebookové stránce mé známé osoby na povzdechnutí, že se cítí smutně. Dokážu to pochopit, nakonec o těchto pocitech jsem psala v jednom ze svých prvních článků na tomto blogu. Podle reakcí spřízněných duší je to i o tom, že se právě blíží období vzpomínání na ty, co zde již nejsou. Jak trpké musí být vzpomínky, pokud se týkají třeba dětí? V diskuzi padla slova útěchy, návrhy na zlepšení nálady – zajíst, zapít a světélko, víra, že bude lépe. Ale každý si musí najít lék sám.
Ale taky jsem se v posledních dnech setkala s případy, že šlo o život. Nejdříve jsem se od staré dobré kamarádky dozvěděla o situaci, kdy bylo možná na poslední chvíli zabráněno explozi plynu a topného systému v rodinném domě. Rozvody z padesátých, šedesátých let minulého století. Unikající plyn, netěsnosti v topném systému, prehistorický kotel, nebezpečné karmy. Kromě šoku obyvatelů domu, to byly „jen“ zkroucené staré radiátory.
A v čase, kdy v této domácnosti byly vždy vánoční přípravy v plném proudu … úklid, mnoho druhů cukroví a pochutin, se letos zabývají stavebními pracemi. Pod stromeček dostanou nové rozvody potrubí, radiátory, kotel. A teplo. Být v tomto období bez tepla a teplé vody je velmi nepříjemné. Ještě že není žádná zima. Dokážu si to představit, sama jsem při rekonstrukci mého bývalého domu zažívala tento stav, před lety, po dobu několika týdnů v podzimním období. Co to znamená finančně pro vyčerpanou a sociálně slabší domácnost netřeba zmiňovat. Navíc ještě přibyly vážné zdravotní problémy jednoho z členů rodiny.
Ale všechno špatné pro něco dobré. Možná pochopili, že život je přednější, než honosné přípravy a prohýbající se stoly s jídlem.
A jako bonus, jsem dnes byla náhodně ( i když náhody prý neexistují ) svědkem záchrany své nejlepší kamarádky. Již jsem o ní psala, po úrazu přišla o kus ruky.
Po venčení v útulku jsem dělala rozvoz venčitelek po okolí a při návratu jsem byla nucena zastavit před staženými závorami na železničním přejezdu. Než projel vlak, sledovali jsme akci rychlé zdravotnické pomoci. „To je jistě nějaká důchodkyně“, pravila spolupasažérka. Byla, ale invalidní. Moje kamarádka. Právě ji nakládali do sanitky. Okamžitě jsem zastavila a běžela k sanitce. Za ní stálo její auto a dorazil i její syn. Začala omdlévat za volantem, stačila ještě zastavit, aniž by někoho ohrozila a stačila ještě zavolat o pomoc. Stála jsem tam s ním chvíli, stejně nezbývalo, než čekat. Skončila v nemocnici, stav je stabilizovaný.
Mluvila jsem pak ještě s jejím synem a oba jsme se shodli, že to bylo zvláštní, ale asi to tak mělo být, že jsem projížděla zrovna kolem. Mluvila jsem pak i s ní. Bude v pořádku, věřím tomu.
K čemu je shon, perfektní přípravy, x druhů cukroví, vymetené pavučiny i z míst, kde ani oko nemá šanci spočinout? Pro takovéto lidi není nic z toho podstatné. Pro ně je podstatné, že cítí lidskou sounáležitost, že je někdo s nimi, že s nimi věří, že bude lépe, že je vyslechne, že je povzbudí.
I když mě už mnozí známí považují za blázna, že pořád běhám za psy a se psy v útulku a snažím se jim trochu zpříjemnit psí život a zároveň přijímám to dobré, co psí duše dokáže poskytnout, přesto jsem stále přesvědčena o tom, že kontakt s lidmi nic nenahradí. A pokud cítím, že mohu být prospěšná jen prostou přítomností, pohladí to na duši i mě.
Slýchám názory, že dnes nikdo nikoho nepotřebuje. Mám dojem, že si lidé, kteří vyznávají tento názor, vlastně lžou. I když máme dnes dostupné všechny možné technické vymoženosti, kterými si zpříjemňujeme a zaplňujeme život, osobně sdělené lidské slovo, možnost svěření se, je nade vše. Pohlazení, sounáležitost, obejmutí i společné ticho. Někdy slov netřeba.
