Simulanti

V loňském roce jsem nahlédla do duší pacientů, kteří si musí vysedět frontu v čekárně, než se dostanou k lékaři. Jednalo se převážně o pacienty chlupaté a pevně věřím, že se dlouho do žádné čekárny nepodívám.

Tolik času, jako jsem strávila vloni v čekárně veterinární ordinace, jsem neabsolvovala se sebou snad za poslední desetiletí. Za tu dobu, co sedíte se zvířátkem a čekáte na zákrok, nebo pak čekáte, než dokape kapačka, máte možnost přemýšlet o ledasčem, nebo pozorovat další pacienty a jejich doprovod.

Abych tuto „zdravotní“ kapitolu loňského roku definitivně uzavřela, podívejme se i na ty, kteří, opatrně řečeno, simulují.

Co je to vlastně simulant? Někdo, kdo předstírá chorobu, aby dosáhl toho, že se tak třeba vyhne nepříjemným pracovním povinnostem, nebo předstírá symptomy choroby, aby měl pocit, že je mu věnována péče, kterou si zaslouží, protože je jinak opomíjen. Ale zdůvodnění může být více.

I mně zavedla jedna příhoda do několika ordinací. Diagnóza – podvrtnuté zápěstí. Z venčení v útulku, z čeho jiného? Poslední štace prvního kola vyšetření byla zastávka u ortopeda s rtg snímkem. Prohmatal, prohlédl, pohýbal. Ale tak nějak opatrně, že v rozsahu pohybů, které zkoušel TO nebolelo. Díval se na mě shovívavě, když jsem řekla, že to bolí hlavně ráno, než se to trochu rozhýbe, než nasadím ortézu. Pak se to zase trochu uklidní a začne to bolet při neopatrném pohybu v ortéze i po jejím sundání.

„Ale teď vás to nebolí?“ otázal se.

„No při takových opatrných pohybech ne,“ odvětila jsem a připadala jsem si jako totální simulant.

„Víte podvrtnutí bolí více a déle než zlomeniny, tak noste ortézu a nemyjte okna, “ doporučil mi. Podotýkám, že ortézu jsem si naordinovala a koupila sama.

A šla jsem, se standardním pokynem, „při potížích ihned“. A v čase si zajít na kontrolní rentgen. Ale už nespecifikoval, kolik dní, týdnů, je to „v čase“.

Tedy za čas jsem si šla pro žádanku na kontrolní rtg.

Lékařka na mě pohlédla, doptala se, ano stále to bolí, ale už trochu méně. Po asi 2,5 měsících.

„Máte na rehabilitaci známé?“ překvapila mě otázkou.

To jsem netušila, že na předepsání rehabilitace musím mít známé. No já vím, abych se dříve dostala na řadu. Odešla jsem s krabičkou antirevmatik.

Na fyzioterapii, kam pravidelně preventivně chodím, jsem byla poučena, že bolestivé, než se zahojí kloubní pouzdro, to může být až půl roku a z praxe ví i o delších případech. No co už, konečně mě někdo nebere jako simulanta. Tedy stále nosím poctivě ortézu, i do útulku a nemyji okna. Možná  si o mě někdo myslí, že simuluji. Ale je  to jejich problém.

Ale simulanti se mohou vyskytnout i ve zvířecí říši. Při svých mnohých návštěvách na veterině jsem narazila na známé se psem, který ráno prý vůbec nemohl chodit. Je to mladý pes, australský ovčák. Do auta už prý došel po svých, absolvoval ošetření, kapačku a večer už mu nic nebylo. Prostě asi vyžadoval tu zaslouženou pozornost.

Ale nemusím chodit daleko. Před Vánocemi a po Vánocích do Silvestra jsem denně chodila a vysedávala na veterině s Koči. Ta to opravdu nehrála, byla na tom dost špatně. Každý den jsem odchytila kotě, umístila ho do přepravky a Kočina kroužila kolem a jakoby jí vrtalo hlavou, kam že to pořád na tak dlouhou dobu chodíme.

Jednoho rána jsem rozlepila oko a Kočina mi seděla na břiše, zírala na mě a měla jedno ucho vodorovně a následně se začala velmi intenzivně a v častých intervalech drbat v uchu a za uchem. Pochopila jsem, chce jít s námi. Tak pro druhou přepravku, pro auto, naložit obě kočky. Na rozdíl od Koči, která už se začala bránit, Kočina hupsla do přepravky radostně, že se jede na výlet.

Když jsme dojeli na veterinu, podívala se na uraženě : „Počkej, my jsme fakt na veterině? To ne, tady jsem nechtěla, já myslela, že jezdíte někam na výlety!“

Omyl, tak už šla do ordinace s námi. Koči už jen na injekce, Kočina odmítla opustit přepravku. Už i uši měla zas srovnané normálně a drbat se zapomněla. Tak po odporu musela ven, aspoň vyčistit ucho. Měla tam jen nějaké smítko, nic vážného. S radostí zajela zpět do přepravky. A další dny už s námi nechtěla.

Tak to na mě už moc nehraj, Kočino. Nicméně, jsem si naprosto jistá, že po drastické a pevně věřím, že účinné, léčbě Koči nikdy simulovat nebude. Když ji chci pohladit, většinou přede mnou v hrůze prchá, abych ji zas někam neodvážela.