Roztržitost nebo už blbnu?

Dnes při venčení v útulku jsem zpanikařila. V jednu chvíli, když jsem vycházela se psem na vycházku, jsem se pohroužila do myšlenek a intuitivně jsem sáhla na kapsičku, kam ukládám klíče od auta. Nebyly tam. Oblil mě pot.

První co mě napadlo … zabouchla jsem si je v autě. To se mi stalo nedávno. Mozek začal fungovat na plné obrátky a já vzpomínala, jaké byly mé úkony, když jsem opouštěla auto. Přemýšlela jsem i nad úkony, co bych zase musela udělat, kdyby se potvrdil katastrofický scénář. A zároveň jsem se rozběhla zpátky k útulku. Klárka se na mě dívala, co mi hrabe, že se už vracíme, když jsme teprve vyšly.

Možná svižným pohybem a okysličením mozku jsem si uvědomila, že jsem se do auta vracela pro jiné vodítko, když jsem vycházela s prvním psem na vycházku.

„Budou v zámku kufru“, byla jsem si jistá.

Byly, spadl mi kámen ze srdce. Naštěstí jsem měla auto otočené kufrem do křoví a nebyly vidět. Ještě že tam nikdo z pravidelných venčitelů nebyl, byla bych zase pro smích.

Stalo se mi to totiž nedávno.

Byl to tehdy celkově divný den. Po práci jsem jela na pohřeb a předpokládala jsem, že se zdržím, protože možná potkám některé rodinné příslušníky a aspoň poklábosíme. A do útulku tedy venčit nepojedu, protože bych to nestihla. Nicméně, nikdo o poklábosení nestál a z rodiny tam nikdo jinak nebyl. Divné, zvláštní byl i celkový průběh pohřbu. Zaujala mě ale skupina, zřejmě, kamarádů či spolupracovníků nebožtíka. Někteří jen tak v mikině, jakoby právě vstali od piva, ale měli dokonalý přehled. Stála jsem před obřadní síní vedle nich.

„Ten mi dělal šéfa, nevím, jak se k tomu dostal, ale je to pěkná ku..a“, pravil ten nejošuntělejší. A podobné lustrující hlášky padaly na další procházející. Dotyčný pak stál  při obřadu za mnou.

Kapesník stále v permanenci, posmrkával a „tiše“ pro sebe konstatoval: „Ku..a, to mě vzalo, to bych nečekal!“

Smrk.

Takže nemaje s kým poklábosit, pelášila jsem od té divné společnosti pryč. A dozrálo mé rozhodnutí, že se tedy pojedu převléci a  ještě se rozptýlit do útulku při venčení. Všechno jsem stihla, přijela jsem tak akorát a kolem mě procházeli další venčitelé. Přehazovala jsem si u otevřeného kufru telefon, doklady a klíče od auta do kapsy piškotovníku. A jak jsem se tak zapovídala, připnula jsem si piškotovník a zavřela jsem kufr. A s dalšími šla dovnitř útulku.

„Nemám vodítko“, otočila jsem se zpátky 10 metrů od auta.

A v tu chvíli už jsem věděla, že klíče od auta leží v kufru a auto je zamknuté.

„No co, tak si vodítko půjčím a nějakého psa vyvenčím, dobré duše mi slíbily, že mě zavezou domů pro náhradní klíče, zpátky pro auto pak můžu i třeba na kole“, dumala jsem.

A šla jsem venčit. Když jsem ušla asi 500 metrů, došlo mi, že v autě zůstaly i klíče od bytu a odvoz k bytu mi k ničemu není, protože se domů nedostanu. Tak to už bylo na manévry. A bylo po venčení. Rozvážit, u koho mám náhradní klíče od bytu a kdo je ochoten a schopen se mnou udělat okružní jízdu.

Hned první telefonát byl úspěšný, i když mi pak dáma později řekla, že seděla u holiče a telefon si s sebou normálně nebere. Ale „cosi“ prý jí řeklo, ať si ho vezme. Sehnala manžela, manžel našel moje klíče od bytu, zajel pro mě do útulku, pak domů pro náhradní klíče od auta a zavezl mě zase zpět k útulku.

Vše se v dobré obrátilo. To víte, že zadarmo to nebylo. Od té doby si dávám sakra pozor, než zabouchnu kufr, jestli mám klíče od auta venku.

Nehledě na to, že párkrát jsem musela spolknout poznámku pravidelných venčitelů : „A klíče máš?“

A dneska zase, prostě okno. Tak nevím, jestli už se s věkem stávám roztržitější, zapomínám, nebo už prostě blbnu.

Jack byl příčinou, že jsem šla pro jiné vodítko. A jakoby věděl a smál se už dopředu.