Psí rozlučka

Po mnoha měsících pobytu, téměř po dvaceti měsících ve psím útulku, se usmálo štěstí i na psa oblíbence. Zaujal skupinku, která hledala velkého hlídacího psa – velikostí, nekonfliktním chováním v přítomnosti dětí a slušným vychováním.

Dozvěděla jsem se o tom zrovna v době svého venčícího nedělního výpadku, kdy mě skolil nějaký bacil a do útulku jsem nešla. Ale mluvila jsem s potencionálními zájemci po telefonu a z druhé strany bylo slyšet opravdový zájem a zkušenost s chovem velkých psů. Zadání znělo – hlídač, kamarád s dětmi, psí brácha druhému, ale malému pejskovi.

Náhoda tomu asi chtěla, že ten den ho, místo mě, venčil bývalý soused s vnučkou, nejlepší psí kamarádkou Elis, osmiletou holčičkou, která mu v dobrých časech, kdy měl svoji nemovitost, nosila řízky. Byli tam teprve podruhé. Musela to být náhoda, i když někteří na náhody nevěří, že to stihli na poslední chvíli, přestože se do útulku chtěli podívat už dříve. Jak říká babička zmíněné holčičky: „Asi to tak mělo být“.

Že si ho vezmou najisto jsem se dověděla v pondělí odpoledne. Přiznám se, v tu chvíli jsem se rozbrečela a musela jsem odejít z kanceláře, aby mě nepřekvapil nějaký kolega. A moje rozhodnutí bylo okamžité. Musím u toho být a naposled si ho, aspoň na chvíli, vyvenčit. Nezáleželo mi na tom, že nejsem úplně zdravá, navíc pršelo. Naházela jsem na sebe, co mi pod ruku přišlo a dojela jsem do útulku. Brečela jsem i cestou tam, ale po příchodu do útulku, kdy již noví majitelé vyřizovali agendu k převzetí, to ze mě spadlo. Zapnula jsem ho na vodítko a s pobídnutím: „Běž, poběžím s tebou, kdybych tu plíce měla nechat“ jsme se vydali na krátkou běhavou vycházku.

A všechno jsem mu řekla, že jde do nového domova, aby se choval slušně, nevyplenil kurník, nevystrašil malého pejska a neproháněl moc ty kočky. Endorfiny z pohybu, to že mě přivítal radostně, jako obvykle a snad i ten déšť, způsobily, že jsem ho pomohla po procházce, za asistence pracovníka útulku, naložit do auta, dala jsem novým majitelům ještě pro něho pytlík granulí a zamávala jsem, když odjížděli.  

Při návratu domů mi hlavou probíhaly vzpomínky, když jsem ho do útulku, tedy původně na psí hotel, z kterého není cesty zpět, vezla. Bylo to v hektické době mého stěhování a opouštění rodné nemovitosti téměř po padesáti letech. Byla jsem nezodpovědná, věřila jsem možná na zázrak. Musela jsem se na cestu tam nadopovat prášky, jela se mnou jedna dobrá duše, která neuměla, možná nechtěla, říct ne na moji žádost, jestli nás doprovodí a pomůže s převozem. A možná, že to pro ni bylo víc stresující, než pro mě. Ale v tu chvíli jsem měla absolutní pocit lidské sounáležitosti, který se již nikdy potom neopakoval. A byla jsem za něj vděčná.

Následné dny, týdny, měsíce byly pro nás oba, mě i psa, totálním šokem. Chodila jsem za ním, jak jsem mohla, ale byl apatický, nechápal, co se stalo, proč je celý den, kromě vycházky, zavřený v kotci, když měl před tím k dispozici výběh 4000m2. Nekomunikoval, neměl zájem ani o svou oblíbenou laskominu – vepřové ucho. Zapnula jsem ho na vodítko, šel tedy na vycházku, bez zájmu, vodítko bylo potupné. Bylo to období, a dnes již to vím, katarze nás obou. Ale očistný proces byl užitečný pro nás oba, já našla novou životní náplň, stal se ze mě jiný člověk a on znovu získal důvěru ve mě. Nebylo to jednoduché, ale musíte chtít, pak i ten pes velmi dobře pozná, že je něco jinak. A stane se vaším opravdovým kamarádem.

Vše přebolí, já jsem začala kvůli němu běhat, aby vodítko nebylo tak omezující, aby si vycházky víc užíval a zvládli jsme delší úsek. On pochopil, že jsem ho neopustila, že mu jen tu přízeň mohu věnovat omezeným způsobem. A občas pochopil, že bývalá panička není v duševní pohodě a po psím způsobu mi dal najevo svoji účast. Měla jsem mnohokrát chuť ho z vodítka pustit, ale už nebyl formálně „můj“ a navíc jsme procházeli terénem, kde spíše potkáte srnku, zajíce, či divokou kachnu, než člověka. A to jsou pro psa s loveckým pudem silná lákadla.

Pak byl povýšen do zodpovědné funkce útulkového hlídače a dostal se do původní pohody, protože nebyl už jen zavřený v kotci, ale byl na malém prostoru puštěn volně. A já i díky němu našla nové fajn lidi, kteří pro pejsky dělají maximum, které lze, v dané situaci, udělat.

Takže kruh se uzavřel. Něco definitivně skončilo, něco úplně nového může začít. Dluh, který jsem vůči své minulosti cítila, je smazán. Má nové páníky a dle ohlasu je „zlatíčko“, které jen zajímají ty kočky. Ale je to přeci „chlap“. I já,  kočkař, ti odpustím případný úlovek.

Použiju oblíbenou větu mé spřízněné duše : „Asi to tak mělo všechno být“. Věřím tomu. Není hanba přiznat, že vám někdo chybí, protože pokud ne, pak nemusíte vy, posléze, chybět vůbec nikomu. „Budeš mi chybět, chlupatý kamaráde, ale budeš se mít líp. Měj se hezky, Bojare, ať tě mají rádi aspoň tak, jako já!“