Přeměna je dokonána

Před rokem jsem začala psát. Nostalgicky, s úsměvem, jsem si na ten okamžik vzpomněla. Byl to náhlý impuls, úplný přetlak myšlenek a pod dojmem prožitého to muselo ven. A cítila jsem, že se se mnou udála změna. Velká změna.

Poznala jsem, že to je to pravé ořechové, pár mých prvních čtenářů mě o tom přesvědčilo. A po čase jsem naskočila do kolotoče  blogů. Než jsem našla vůbec odvahu s něčím “vylézt“ ven, občas jsem nahlédla, o čem lidé píší a jak to vůbec funguje. Něco napíšete, chvilku je to někde vidět a postupem času, jak přibývají další příspěvky, posouváte se do „propadliště“. „Tak tady nemám šanci, tady si mně nikdo nevšimne“, říkala jsem si. Ale kdo nic nedělá, nic sice nezkazí, ale ničeho taky nedosáhne.

Ohlasy laskavých čtenářů, blogerů, mě přesvědčily, že číst se to dá. Píšu o tom, co člověk prožívá, o tom, co se děje kolem, co se mi líbí a samozřejmě taky o zvířátkách. A mám za to, že moje témata snad nikoho neuráží, kdyby pomohla jednomu jedinému čtenáři tím, že se v tom najde, nebo pohladila dušičku, má to pro mě smysl a je to úžasný pocit. A že to někdo čte a trochu se to líbí, mě nabíjí energií a těší mě to. A co víc, je to pro mě i taková terapie, když je mi smutno, tak se z toho vypíšu. A když je mi fajn, tak také. A občas si přečtu své výplody zpátky na zlepšení nálady.

Zavzpomínala jsem na dobu rozervané duše, kdy jsem hledala cestu, hledala jsem hlavně sebe. Poučila jsem se z chyb, kdy jsem příliš tlačila na pilu. Dokážu se zas „hlídat“ a hlavně jinak myslet. A pár lidí, kteří mě neviděli delší dobu, když už mě poznali po letech po mé přeměně, mi potvrdilo, že jsem taková jiná, lepší a nejen siluetou. Tož se musím za to pochválit, že jsem ušla kus cesty. Ještě sama nad sebou občas nevěřícně kroutím hlavou. Kdo si mě pamatuje před 2-3 lety, je překvapen.

Ale aby člověk neusnul na vavřínech, je potřeba být stále ve střehu. To jsem zase jednou dostala přes ústa. Za co? Za štíří ocásek, za co jiného! A ve spojitosti s něčím, o čem jsem nevěděla. A ještě k tomu se trefím  do špatné chvíle. Jsou to, poslední dobou, tak půlroční intervaly. Občas se to stane, ale stává se to od lidí, kteří mě neznají dlouho, nebo těch, kteří nechtějí vnímat, kde jsou moje lepší stránky, nebo nemají na to, snášet štíří komentáře s balancováním na hraně. Dřív jsem se tím užírala, snažila se vysvětlovat, jak jsem co myslela a nemyslela, omlouvala se, možná i prosila a mnohdy i obtěžovala, ale dneska už si s tím hlavu nelámu. Nechceš? Nech být! Najdi si lepší! Každý jsme nějaký, dokonalý není nikdo, aspoň takového nikoho neznám. Přeměna je dokonána, jiná už nebudu. A bez kapky jedu a ironie bych to nebyla já. Ale zároveň mi odjinud přišla pochvala, že to bývalo horší. Nechovám se bohorovně, nepěstuji si ego, omyly si dokážu přiznat a prohry a rány osudu přijímám s pokorou. Když potřebuji, umím si říct o pomoc a nad malichernostmi už mávnu rukou.

Těší mě, že ti, co mě znají léta, takřka od kolébky, se nad tyto moje občasné excesy dokážou povznést a případně je spláchnout vtipným komentářem, nebo je úplně přejít. Oni už totiž pochopili, že ve mně je daleko víc toho lepšího, než jen jedovaté slinečky, že si jen občas nemohu pomoci. A vědí, čeho schopná jsem a čeho ne. A ti všichni vědí, že jsem upřímná a férová. A to taky kde kdo nesnese.

Někdy si říkám: „Nebylo by lepší o nikoho se nestarat, nikoho si k sobě nepouštět?“ Znám i pár takových. Bylo by to jednodušší. Ale ne, určitě ne, nejsem přesvědčena, že jsou šťastnější, spokojenější. Třeba se ani nemají s kým zasmát. A to by mi chybělo. Bylo by to takové „šedivé“ a jednotvárné. A já mám ráda barvy.

Taky mě jedna dlouholetá spřízněná duše varovala, že mám sice jedovatou ironii, kterou občas lidi odrazuji, ale taky své srdce na dlani, kterým se dávám všanc vlkům, kteří krouží kolem a čekají na příležitost urvat, co se dá, co dovolím. Pravda, někdy až naivně, ale jsem životní optimista a vždycky se snažím v lidech vidět to lepší.

Ale nezapomeňte, chodím do psího útulku a věřím, že v nouzi by se za mě, proti vlkům, postavila celá psí smečka! Možná i s venčiteli!

A příště zase něco o zvířátkách.