Dovolím si dnes pokračovat z trochu jiného soudku ze svého cestování s kolem kolem Brna. A jak jsem slíbila minule, na závěr bude i trochu netradiční překvapení.
Brno a okolí není jen voda, ale i množství pamětihodností více či méně významných. Ale takové či onaké, jsou pohlazením pro oko i duši.
Na úvod bych uvedla kostel Sv. Jiljí v Líšni. Proč tento? Jednak kolem vede cyklostezka do Mariánského údolí a jela jsem kolem 2x a má i význam jiný. Ale to na závěr.
Nebylo v mých silách v pěti dnech stihnout mnoho, ale aspoň ochutnávka z cest rovných i klikatých, po rovině i do kopce. Kostelíky malebné, opravené, větší i menší.
Veverská Bitýška. Snad jsem k němu vyslala i děkovnou modlitbu po osvobození mého kola u místní restaurace.
Rosice
Šaratice
Některé byly zvláštní, moderní.
Hrušky
A někde jen malebné kapličky.
Ale bez dominanty se to neobejde. Nestihla jsem, tak aspoň z dálky.
Špilberk
Ale hrady, kláštery a zámky jsou po cestě též.
Hrad Veveří za brněnskou přehradou.
Rosice
Zámek Belcredi v Líšni funguje jako hotel.
Nemohu samozřejmě vynechat Slavkov.
A když už jsem jela ke Slavkovu, zastavila jsem se u pomníku bitvy tří císařů.
Nenápadný bez výraznějšího značení v kukuřičném poli. Byl vybudován v roce 2005. Leží na hlavní trase aerolinek.
Tři mi přeletěly nad hlavou, a to jsem se tam zdržela sotva čtvrt hodiny.
Ale neopomenu ani klášter Rajhrad, památník písemnictví na Moravě.
Jdou přesně, slunce neošálíš, člověče. Já mám letní čas.
A jak se tak člověk dívá kolem, je tu plno krásy a panoramata jsou taková jiná, než u nás na drsném severu.
A občas vás něco překvapí. První čtyři dny jsem snad nevyfotila, kromě rozmazaných prdelek, jediného psa. A poslední den …
… nádherně zapózoval.
S majitelem tohoto vzorně vychovaného pejska jsem šla kousek cesty a povídali jsme si hlavně o psech. Prosím, já kočkař !
A někdy vás překvapí vlastní výbava.
Konečně jsem pochopila, k čemu je díra v sedle. Luxusní zmrzlina ve Slavkově.
A to překvapení?
Vrátíme se ke kostelu Sv. Jiljí v Líšni. Poslední den pobytu se zde ženil můj synovec.
Nachystala jsem jemu i svatebčanům trochu něco na pobavení.
Přijela jsem na svatbu na kole. Nemám ráda předvádění se s fotkami a selfíčky, ale pro dokreslení situace jsem se obětovala. To není ženich. Ale nakonec, kdo v normálních rodinách může říci: „Moje jediná obstarožní teta přijela na bráchovu svatbu na kole“.
Nebojte, měla jsem něco na převlečení.
A holub čekal nad vstupem možná s dalším překvapením.
Naštěstí se neotočil.
Atmosféra i mše se mi velmi líbila, skvělý sbor. Prostá výzdoba, nic honosného.
Profesionální fotograf mi zacláněl.
Ale našla jsem po obřadu ten pravý okamžik na vystihnutí místa a atmosféry.
Trochu mi to všechno vehnalo slzy do očí. Probírala jsem se myšlenkami a uvědomila jsem si, že je vlastně malý zázrak, že jsem na tomto místě, taková jaká jsem, s tímto dopravním prostředkem. Když si uvědomím co a kdo jsem byla před nějakými pěti lety, nezbylo mi, právě na tomto místě, než přiznat, že zázraky se dějí. Jen mít pevnou vůli a jít štěstí trpělivě vstříc.
A to je vlastně i námět na životní cestu pro novomanžele. Kráčejte za štěstím cestou lemovanou zázraky!
