Poučení ze 17.listopadu

Byli jsme vyzváni zavzpomínat, tedy velice přesně si pamatuji, co jsem dělala 17.listopadu 1989. S kolegy v práci jsme slavili. Byly to vždy hromadné oslavy lidí v daném období. Konzumovali jsme (potají) už od rána, jeden kolega byl vždy toho dne vyčleněn z pracovního procesu za účelem vaření guláše. Uměl vynikající guláš.

Že bylo možná něco už ve vzduchu dříve, jsme si zpětně uvědomili s jedním kolegou ve stejném věku. Asi 3 týdny před oněmi událostmi si nás spolu vzal ředitel závodu na jednání do Ostravy. Posadil nás na zadní sedadlo služební volhy a ze sedadla spolujezdce vedle řidiče  do nás cestou hučel, jak „strana“ potřebuje obrodu, mladé lidi a navrhl nám, že bychom se tedy mohli ( rozuměj – měli a museli ) stát kandidáty na členství v KSČ. Mladí, perspektivní, … a další důvody, proč bychom tento závažný krok měli udělat. Zoufale jsme si očima kladli otázku: „Vole, jak mu řekneme, že nechceme“. Naštěstí bylo později rozhodnuto za nás.

Byla jsem mladá a blbá a když byla vyhlášena na 27.11.1989 generální stávka a pořádaly se manifestace, vyslal ně týž ředitel na náměstí, abych pronesla pár slov a hlavně abych zmínila podnik ve kterém pracuji. Aby tedy měl potvrzeno, že on myslí na budoucnost, chce změny a vůbec …, jak je to o tom převlékání kabátů. Šla jsem, mladá a blbá. Cosi jsem na náměstí do mikrofonu řekla: „ … a hlavně ten podnik nezapomeň!“ opakovala jsem si stále.

Následně se začaly formovat různé výbory, které bojovaly proti vedení, starým řádům a chtěly prosadit změnu. V našem podniku se nejaktivněji projevovala dívčina, která byla ještě o 6-7 let mladší než já, čerstvě po střední škole. Ale měla přehled a na rozdíl ode mě, tyto události hltala.   Jakýmsi omylem jsem se nechala „zvolit“ do výboru. Svolala následně schůzi, kde se tyto věci měly řešit.

Nastal den schůze. V 6,30 v zasedací místnosti závodu se sešli pracovníci včetně ředitele. Jenže z výboru se nedostavil nikdo, tedy bylo vyslovení problematických vět, co se nám nelíbí a kdo se nám nelíbí, na mě. Ale protože přípravu na tuto schůzi si dělala aktivní předsedkyně výboru, sice jsem věděla, co mám říci, ale nebyla jsem už schopná argumentovat kovaným řečníkům, protože mi chyběla ta podpora z jiných útvarů, o jejichž činnosti jsem neměla ani páru. Po deseti minutách, se slovy: „Je to trapné“, ředitel schůzi rozpustil. Proč nepřišli ti iniciátoři? Náhlá nevolnost, zaspání a nevím už, jaké důvody.

Tím pro mě revoluce skončila. Zařekla jsem se, že se nebudu plést do politiky a diskuzí a už vůbec se nebudu zapojovat do jakýchkoliv aktivit s tím spojených. Po té trapné chvilce jsem ze zařekla, že ani svoje myšlenky a názory a už vůbec názory druhých, sdělovat veřejně nebudu. Moje celoživotní krédo je: „Nech planých řečí a raději pořádně udělej svoji práci“. Prostě někdo je tažný a někdo chovný.

Kde by mě tenkrát napadlo, že mě hra se slovíčky začne bavit, že se za své názory nebudu stydět. Že zjistím, že když řeknu své názory pěkně nahlas, sice mě to připraví o přízeň některých jedinců, kteří nechtějí slyšet pravdu, ale ti co mě znají  roky, zůstanou. Tedy že si takto oddělím zrno od plev. 

Kde by mě tenkrát napadlo, že dokonce budu své myšlenky prezentovat veřejně na blogu. Ale i 25 let nestačilo na to, abych se vyléčila z averze vůči politickým diskuzím.

Tedy to poučení ? „Mluv o tom, co znáš, o tom, co máš odžito, o tom, co tě baví“. Třebaže jsou to občas „blbé pindy“, jak mi sdělila párkrát jedna hodná a trpělivá duše, která ty pindy snáší.

I když … možná změním názor. Možná bych se do politiky hodila. Mám totiž lékařsky potvrzeno, že mám rovnou páteř.