Před pár dny jsem kdesi zaregistrovala článek nad nelehkým údělem posudkových lékařů, kteří svým výrokem riskují své zdraví.
Nějaký agresivní invalidní důchodce se posudkovému lékaři odměnil za nevyhovující přiřknutý stupeň invalidity, který nebyl dle očekávání agresora. V článku bylo zmíněno, že tyto případy agrese jsou typické zvláště pro skupinu lidí sociálně nepřizpůsobivých, alkoholiků, narkomanů, prostě těch, které je možno zařadit do kategorie postižení s „papíry na hlavu“.
Nedivím se. Nemám osobní zkušenosti s posudkovým lékařem a ani o ně nestojím. Ale moje dobrá kamarádka, o níž jsem již dříve psala, ano.
Zopakuji – po těžkém úraze, který se jí přihodil na dovolené v zahraničí při havárii autobusu před deseti lety, kterým jeli rekreanti na výlet, kdy byla zpět dopravena polomrtvá, podstoupila náročné operace, kdy jí byla léčena různá poranění. Prioritně jí lékaři zachránili a vymodelovali jednu dlaň a prsty, o druhou přišla. Umem plastických lékařů, dlouhodobým cvičením a hlavně nezlomnou vůlí má jednu ruku funkční. Nevzdala se a po jisté době znovu dokonce začala řídit i auto a zařadila se zpět do pracovního procesu, protože nechtěla být závislá na nějakých dávkách a možná ji to ani nenapadlo. Není typ, který by se s nadšením vrhal do sociální sítě.
Jednostranným zatěžováním ale stav ruky, potažmo páteře trpí a bylo jí po letech důrazně doporučeno ošetřujícím lékařem, že pokud chce udržet ruku a pohybový systém do budoucna trochu funkční, neslučuje se to každodenní zátěží v pracovním procesu. Požádala si tedy o invalidní důchod. Dokumentace o jejím zhoršujícím se zdravotním stavu by vydala za obsažný román.
Po prvním neúspěšném pokusu byla otřesena. Říkala, že takový pocit bezmoci a ponížení nikdy nezažila. Že viděla „od komise“ odcházet plačící starší paní, která s žádostí rovněž neuspěla, která se sotva vlekla o francouzských holích. A také se dostala do hovoru s pánem, o kterého by si prý normálně „ani hrábě neopřela“. Politoval ji, podivil se, že ona s takovým postižením odchází s nepořízenou. Protože on uspěl. S „papíry na hlavu“. Sice napotřetí, ale uspěl. A prozradil ji své know-how. „Tu musíte, paní, chodit pořád otravovat a oni vám to dají, aby se vás zbavili!“
Zkoušela to tedy znovu a znovu. Pokaždé absolvovat nová vyšetření, žádat o nové zprávy k atualizaci zdravotního stavu, obtěžovat opět ošetřující lékaře, kteří nechápali. I ona uspěla na třetí pokus před asi 14-15 měsíci. A dokonce jí jiný posudkový lékař, než v předešlých případech, řekl, že měla být na invalidním důchodu už dávno.
No comment? Vždy je to o lidech a především o nějakých normách, předpisech, vyhláškách, které stanovují stupeň postižení. Jak je možné rozlišit, že někdo „s papíry na hlavu“ je na tom hůře něž někdo, komu chybí kus končetiny, což vidíte na vlastní oči, kdo má polámané nebo zdeformované kosti, což je vidět na rentgenovém snímku? A kdo jim ten „papír na hlavu“ vůbec dá? Také někdo, kdo se bojí, že chytne jednu přes ústa?
Protože ti „na hlavu“ jsou většinou ti nepřizpůsobiví a problémoví, bývají agresivní a když není po jejich, neváhají použít fyzické násilí. Neměli by se spíše někam zavřít? To asi také není řešení, protože by sociální systém zatěžovali zase jiným způsobem.
Nechci hledat řešení, ani zkoumat a kritizovat systém, nejsem odborník. Ale jak jsem již uvedla, je to i o lidech v tom systému, kteří by asi také měli rozlišit lidi postižené, sociálně a zdravotně bezradné a lidi sociálně nepřizpůsobivé. Ty, kteří ten systém potřebují a ty, kteří ho chtějí využít. Ale to je jiná pohádka.
Bylo to jen takové zamyšlení na základě vyvolané vzpomínky, kdy mi kamarádka tenkrát celá šťastná volala, že uspěla. Hodně jsem jí to přála, protože vím aspoň trochu, čím vším si musela projít. A její euforie se pak přenesla i na mě. To pak jste ve stavu, kdy byste políbili i nepřítele, znáte to.
Později přiznala, že opravdu cítí, že toto opatření bylo nevyhnutelné a do řádného důchodu by asi už nevydržela. Je totiž ve stejné věkové kategorii jako já: „Mládí v pr..li a do důchodu daleko“.
