Poděkování, aneb boj s elektronickým médiem

Chcete poděkovat, když se to sluší a patří a zadrhnete se na způsobu jakým to provést.

Příjemně mě překvapily reakce čtenářů, pozorných kritiků, pod mým druhým dílkem, kterým jsem se hodlala trochu uvést. Sluší se poděkovat. No jo, ale jak? 

Už když jsem si zakládala blog, přečetla jsem si, že pokud někdo otevře diskusi, je slušné reagovat, odpovědět. To je samo sebou! Tedy musím vstoupit do diskuse. První pokus, je nutné se přihlásit. „A já nejsem přihlášená?“, dumám. Vytvořte si účet, zní příkaz. Takže jdeme na to. A jejda, zase fotka, kde jsem ji uložila? … Nebudu vás unavovat, celým procesem, než se mi zdárně podařilo dobrat závěrečné věty … počkejte na schválení registrace.

Musím sebekriticky uznat, že s různými komunikačními způsoby v elektronické podobě válčím stále. Nechci se holedbat přílišnou inteligencí, neměřila jsem si IQ, ale zvládla jsem víc, než základní školní docházku. Nejsem blondýna, řídím auto (asi dost slušně), byla jsem zvyklá pracovat se zahradními mechanismy včetně motorové pily a pracuji v technickém oboru. Ale někde jsem ve sledování komunikace mimo osobního a telefonického kontaktu, zaspala.

Tedy zvládnu e-mail s jeho přílohami. Na způsob kontaktu pomocí skype jsem přišla asi před 2-3 lety a před rokem jsem ho zase zrušila. A to jsem považovala za konečnou. Dušovala jsem se, že na facebook mě nikdo nedostane.

Dostal, ne lidi, ale psi. Co by člověk pro ta zvířátka neudělal! Někdy vám o tom povím více. Tedy opět přes různé registrace, dobrala jsem se vlastního profilu. Tak se tomu tuším říká? Nějak jsem se ocitla v jisté skupině a sledovala, co je nového. A dost často se tam opakoval výraz „sdílejte“. Já vím, že pod těmi obrázky nebo texty je to napsané! Jsem gramotná! No jo, ale když na to kliknu, co se stane? Kam mě to zase vyhodí?

Musela jsem potupně požádat o vysvětlení chytrého synovce. Usmíval se, ale nesmál se úplně! Nějak jsem to tedy pochopila a už „sdílím a lajkuji“ také a nutím k tomu ostatní. Pak jsem narazila na bývalou spolužačku, která mi při loučení řekla: „A přidej si mě na facebook“. Celou zpáteční cestu jsem přemýšlela, jak se to asi dělá? Zasedla jsem k tomu hned a nějak se podařilo a pochopila jsem i, jak se píší zprávy dotyčnému „příteli“. Ale já jsem takto žádné nechtěla, mně stačí ti psi!  No vidíte, už jich mám pět! Těch přátel. Přes psy. A už to přestávám stíhat.

Řeknete si, co je to za …? V určitých oblastech jsem staromilec. Preferuji papírové noviny, mé oblíbené byly už od nepaměti Mladá fronta a postupem času Dnes. Různým i-podobám jsem doposud nepřišla na chuť. Bohužel z časových důvodů jsem předplatné zrušila, protože jsem je mnohdy nestihla ani prolistovat. Ale poslední dobou stejně radši píšu než čtu.

A takové ty propletence kabelů v domácnostech mezi počítačem a různými elektrospotřebiči a různé anténky jsou už úplně mimo mé chápání. Víte, rozumím cihlám a betonu.

Takže vážení první návštěvníci mého blogu, i když jsem psala, že 3x do týdne se zde nebudu vyskytovat, dovolte mi touto cestou srdečně  poděkovat, že jste mému dílku věnovali pár minut a připsali povzbudivá slova, která pohladila dušičku zase mně.