Paciente, braň se!

Vloni o tom čase jsem napsala článek z hlediska pacienta. Vyjádřila jsem v něm obdiv a respekt ke specialistům, kteří mě dávali dohromady. Ale pojďme se podívat na to, co probíhá, než se vůbec k těm specialistům dostaneme.

Byl to článek plný pokory, protože tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu … , až si sami nepomůžete. Pečlivě jsem dbala rad, pokynů a příkazů a dnes je můj stav o 100% lepší.

Nicméně nemoci a úrazy nechodí po horách. A protože jsem již nejednou zmínila, že mám někdy trochu adrenalinovou zábavu, což je venčení psů v útulku, bylo jen otázkou času, kdy se po období klidu zase něco vyvrbí.

Stačí chytit psa za obojek, zafixovat si očko palcem, aby se druhou rukou dala zaháknout karabina vodítka. A v tu chvíli se vám velký pes začne i s tím palcem točit. Tož, stalo se. Nejdřív to bolelo jen trochu, fyzioterapeutka mi zápěstí zatejpovala, že to bude pevnější, ale kdyby to nepřestávalo bolet, mám si zajít na rentgen. Posléze jsem přešla na pevnou bandáž a nakonec usoudila, že potřeba navštívit rentgen je žádoucí.

Moudří pravili: „Běž na chirurgii, to je akutní, vezmou tě bez žádanky a rtg ti udělají.“

Šla jsem do ordinace, kde jsem kdysi docházela na obstřiky druhého zápěstí a tudíž bych tam měla mít kartu. Bylo mi divné, že 5 minut před ordinační dobou je čekárna zavřená, ale budiž. Přišla sestra  a jedna dáma v závěsu.

„Tak co pro mě máte?“ tázala se sestra.

Po odpovědi, že bolavou ruku a že jsem tu kdysi chodila, si vzala průkaz pojištěnce a šla ke stolu.

„Ale my jen objednáváme, to snad víte a dnes je operační den, tak chcete objednat na jindy?“ odvětila.

No, nevím to. Na stránkách to nemají a před mnoha lety si to už nepamatuji, již mám výpadky paměti. Tedy jsem bleskově vyhodnotila situaci a s tím, že to zkusím jinde, jsem si odebrala průkaz pojištěnce.

Šla jsem do jiné ordinace, kde se mi nepodařilo dohledat ordinační hodiny. Aha, je čtvrtek tedy až od 12.00. Bylo 7.45. To tu sedět nemůžu, práce volá.

Poslední varianta byla navštívit, s jistou konexí okresní nemocnici, abych se vyhnula přeplněné ambulanci, ale už bylo pozdě. Operační den se rozběhl. Tedy jsem si aspoň šla pořídit do zdravotnické prodejny ortézu pro zpevnění.

Po práci jsem naklusala v místě bydliště do ordinace své obvodní lékařky. Čtvrtek odpoledne – vyhrazen pracujícím! Jak stojí na nástěnce.

Vešla jsem do čekárny a tam seděl hlouček důchodkyň v dobrém rozmaru. Tedy jedna z nich byla živnostnice a ještě příležitostně pracuje, abych nekřivdila. Pro léky, narychlo, jak jinak, do druhého dne by už nevydržely. Asi.

Tedy jsem se zařadila do pořadí, které si člověk musí hlídat. Za mnou přišla další důchodkyně, učitelka, ale ještě též pracuje. V družném hovoru setrvaly, čekárna se začala plnit pracujícími, všichni byli mladší než já. Občas někdo vešel a když viděl ten hlouček, zase odešel, nebo se zeptal, do kolika mají.

A občas někdo naklusal s úsměvem, že si jde jen pro papíry, drze zaklepal a předběhl všechny. Do toho vstoupila dáma, která tedy již též byla hodně za zenitem. Usadila se na volné místo a čekala. Po chvíli se zvedla a ke zbytku vrstevnic pronesla otázku, jestli spěchají. Nespěchaly, ale upozornily, že i já jsem na řadě.

Dáma se usadila co nejblíže ke dveřím a otočila se ke mně.

„Spěcháte?“ otázala se.

Kdyby řekla, pardon, je mi fakt špatně, nevadí, když se předběhnu? Asi bych to nechala být, ale otázka zněla jinak. To si musela na umírání vybrat zrovna čtvrtek odpoledne? I vzedmula se mi žluč, byl to těžký den a usoudila jsem, že je čas na obranu.

„Paní, spěchám, nespěchám. Jdu z práce v den vyhrazený pracujícím a tady je půl čekárny důchodkyň“.

V tu chvíli jsem se stala hrdinkou všech mladších za mnou, mladý muž cosi přitakal. Dáma začala oponovat, v opozici se ozvala paní učitelka s tichou, ale slyšitelnou otázkou, k další za zenitem : „To se pozná důchod podle obličeje?“

Zrovna ji jsem nemyslela. Nakonec, přišla až po mě. No co už, stará dáma chrchlala, ať co nejdřív odejde. Tedy už byla na řadě a vycházející pacientka zabouchla dveře. Pauza. I lékař má právo na svačinu a potřeby.

V čekárně nastalo tíživé ticho. Do toho přišla další mladá, která si přisedla k paní učitelce. Ta si hned postěžovala, že tady pyskujem, že tu jsou důchodci. Mladá se ovšem také záhy předběhla (o pořadí pacientů rozhoduje lékař) na očkování. Další dáma s požadavkem na předpis byla současně též převzata mimo pořadí na očkování.  A do toho přišla dáma – zdravotnický personál z vedlejší ordinace. Mimo jiné i pro recept. Pochopili všichni.

Konečně se otevřely dveře a byla jsem na řadě. Zvedla jsem se a do toho mi vplula usměvavá slečna, že si jde jen pro papíry.

„To jste už dneska desátá“ pravila jsem, protože jsem měla nabroušeno a také abych neztratila punc hrdinky pracujících.

„Však běžte, já si jen zavolám sestru“ řekla naivně.

Ta ji poslala zpět za dveře, už byla z důchodkyň též napružená. Konečně jsem mohla svůj problém svěřit lékaři. Byla jsem prohlédnuta, ortéza byla schválena, stejně by mě neminula, pes mi zápěstí málem vyhodil z kloubu. Dostala jsem požadavek na rentgen, sdělila jsem niterné pocity z čekárny a nic netuše jsem přikývla, že když už tam jsem, tedy prosím o přeočkování tetanu.

Hned jsem ji chytla. Přátelé, rtg proběhlo dnes  v pohodě, zápěstí v ortéze též v pohodě, jen mě bolí od včerejšího očkování celá ruka. Ale co, čtyřmi prsty jsem napsala knížku, proč bych dvěmi prsty nemohla napsal článek na blog.

Co už, občas tam (do ordinace) musíme každý. Ale v čekárně se braňme. Pacošů je mnoho a někteří neuznávají fér hru.

http://pavliskova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=478558