Opožděná haloweenská

Někdy se v nevhodný čas ocitnete na nepravém místě. A pod rouškou tmy začínáte vidět přízraky.

Nemám ráda tmu, pokud se v ní musím pohybovat a případně něco rozeznávat.  Ale vášeň pro venčení psů je silnější, než riziko, že si na nerovném terénu rozbiji ústa. Otvírací doba útulku pro veřejnost je přes týden ale až od 17. hodin. Po změně času na zimní, nebo jak se oficiálně jmenuje, je posun tmy markantní. Ale co bych neudělala pro své oblíbence.

Vypravila jsem se hned po víkendu, kdy bývá účast veřejnosti slabší, tedy přesněji, nebyla žádná. Ani noha, bylo pod mrakem, šero. Vzala jsem nejdříve svého miláčka, ale jen na krátký sprinterský úsek. K odpočívadlu u cyklostezky, očuchat nově vysazené stromky, přeznačkovat a rychle zpátky, dokud je ještě něco vidět. Druhý v pořadí je běhavý černý pes. Dokud je ještě trochu vidět. Venčete černého psa v úplné tmě! Ale tma houstla rychleji než jsem předpokládala, to ty těžké mraky! Nosím sice svítilnu do ruky, i čelovku, ale pokud rozsvítím ještě ne za úplné tmy, pak nevidím do dálky vůbec nic.

Naběhli jsme s černým démonem na asfaltovou stezku. Bez světla. Všimla jsem si ještě siluety, ale nedokázala jsem odhadnout, jak je daleko. Přitahovala jsem si psa blíž, co kdyby to byl cyklista, ať nenajede do psa nebo se nezamotá do vodítka. A najednou se ozvalo zblízka: „Drž si toho psa, p..o!“

Jak poznal ve tmě, že jsem dáma? A kde se vzal tak blízko? Byl tak 5-6 metrů ode mě. Seběhla jsem z asfaltu do pole, přitáhla si psa a když jsem ho v odstupu a v poklusu míjela, ohlédla jsem se po něm. Nevzhledná osoba, kšiltovka do čela. Těmto typům říkám „slimpák“.

Doklusali jsme se psem na obrátku, očuchat stromky, přeznačkovat. A fičíme zpátky. Ale to už padla úplná tma, jako v pytli. V dálce sice svítí rozsáhlý průmyslový areál, ale stejně nic nevidím. Rozsvítila jsem tedy ruční svítilnu a prosvětlovala si tmu, střídavě pod nohy, abych viděla, jak se cesta zatáčí, občas na psa. A tu jsem zaslechla vrzavé a skřípavé zvuky z vedlejšího pole za plotem a z blízké skupiny stromů. Obdivuji kočky, jak dokáží otočit hlavu téměř o 180 stupňů, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že to dokážu taky, přestože hybnost mé krční páteře je již omezena.

Když jsem hlavu vracela do původního směru, zahlédla jsem v mihotavém světle baterky opět tu siluetu. Vynořila se ničehož nic ze tmy. Téměř na stejném místě. Čekal tam, vracel se zpět? V hororech bych měla vydat ječivý výkřik. Mlčela jsem, ještě bych splašila psa, ale bleskově jsem opět seběhla do pole a pobídla psa k rychlejšímu tempu. Sice měl snahu se k dotyčnému přiblížit, když oni si ti pejsci asi myslí, že si je každý pocestný vezme domů, ale zrychlení tempa se mu zalíbilo a pelášili jsme odtud, tedy hlavně já, jak jen to šlo.

Doběhli jsem zpět do útulku. Rozhodla jsem se, že vezmu na vycházku ještě jednoho psa, když už tam jsem. Není černý, je světle strakatý, tedy ho lépe uvidím. Ale do pole už nejdu, co když tam podivná figurka ještě čeká? Jediná jiná možnost je, jít s ním po příjezdové cestě k osvětlené křižovatce k průmyslové zóně. Pejsek, nejdříve šťastný, že je vybrán k vycházce, spořádaně běžel. Ale jak jsme se blížili ke křižovatce, začal odbíhat za svodidla u cesty, občas mi zmizel z výhledu ze svahu komunikace. Došli jsme ke křižovatce, chtěla jsem ji přejít, že se proběhneme k továrnám ve světle, ale stále jsme byli oslňováni světly protijedoucích aut a pes byl stále neklidnější. Podotýkám, že jinak je to jeden z nejspořádanějších a nejposlušnějších psů.

Takže jsme to otočili zpátky a běželi jsme zpátky do tmy. Zapnula jsem tedy čelovku, která přízračně vykreslila obrysy vzdálených stromů. Pes začal opět pobíhat křížem po cestě, stále hleděl někam do tmy a když už jsme se blížili k brance útulku zaběhl do křoví a něco odtamtud vynesl. Vypadalo to jako kost. V rozjitření, v jakém se nacházela má mysl, mě napadla jediná myšlenka: „Je lidská?“ Chtěl si ji po cestě někam schovat, možná zahrabat. Nedovolila jsem mu to, vláčela jsem ho co nejrychleji zpět do kotce. Donesl si tedy „to“ až do boudy.

Upalovala jsem odtamtud co nejrychleji k autu. Ta chvíle, kdy jsem musela couvat do tmy mi orosila čelo. Po otočení vozidla jsem za svitu dálkových světel ujížděla od útulku, co výkon mého motoru stačil.

Končím s odpoledním venčením. Kdo vymyslel přechody letního a zimního času?  Kdo omezil venčící dobu přes týden už do tmy? Je mi líto pejsci, ale dopoledne pouze o víkendech, odpoledne až někdy po slunovratu! Na horory se nedívám a nepotřebuji je ani prožívat v reálu.