Nostalgie

Potkala jsem dnes cestou z oběda rozjívené školáky, kterým začínají prázdniny. A následně jsem narazila na článek Jitky Štanclové, kde vzpomínala na prázdniny. Rybíz, mandelinka … to byly časy!

A protože prázdniny jsou i o tom, že něco končí a je před námi něco nové, naskočila mi asociace s činností, kterou v těchto dnech dokončuji.

Již jsem se zmínila, že jsem dostala příkaz opustit zažité prostory a posunout se o patro výše. Pomohla jsem přestěhovat kolegy, kteří jsou na externích pracovištích, archív a došlo i na mě. Už nelze odkládat.  Tedy dnes nastal finiš. Přesun velkých věcí, kopírek, výpočetní techniky a poslední šuplíky, třídění a vzpomínky.

V kanceláři, kterou opouštím, jsem strávila bezmála 20 let. V jedné kanceláři, v jedné firmě? Tomu se říká srdcař? Nebo …. ? Ne, vážně, byla jsem tam ráda. Našla jsem doklady o svých začátcích v zaměstnání vůbec, což už je výrazně déle. První platový výměr na 2050 Kč brutto. Stížnost na výbor ROH, že jsem po více než dvou letech praxe nebyla zařazena na slíbené technické místo.

Doklad o tom, že jsem byla mladý zlepšovatel (velký úsměv prosím). Tedy nuceně, jak už to kdysi ve státních podnicích bývalo. Ale z jednoho „výmyslu“ jsme s kolegou dokonce dostali po 724,- Kč.

No a samozřejmě, člověk musí zabrousit vzpomínkami i do méně formální části zaměstnání. Co oslav ty prostory pamatují. Také nás dříve bylo výrazně více, ale část odešla do důchodu, část „za lepším“ a někteří už i tam, kam musíme jednou všichni.

Ty pamatují! Ještě socialistické, nebudou moc mladší než já, ale kolečka i polstrování drží dodnes. Co lidí se na nich vystřídalo. Obchodníci, kteří i s léty praxe reprezentují stále stejnou firmu i takoví, kteří přelétají jak motýl z květiny na květinu. Soukromé návštěvy. Někdo se jen mihl a už se nevrátí, někdo se vrací stále. A někdo zjistí, že na té nostalgii je něco pěkného. A když bylo nejhůř, sedáky posloužily i na přespání. Co humorných situací zažily!

Nemám ráda stěhování, poslední dobou nějak často. Ale zase se vyřadí staré a udělá prostor novému. Vždy nakonec zůstanou neidentifikovatelné hromádky, které už se nestihnou přetřídit, ale musí se nějak vyseparovat. A chodí se už jen sem tam, nahoru dolů, tam se něco položí, tam přesune a po víkendu už nebudu vědět, co kde je.

No a pak nastal úplný závěr. Odpojení mozku firmy.

Tak uklizený stůl jsem snad ještě neměla, ale mozkovna se musela udržovat co nejdéle v chodu. Připadala jsem si chvíli, jako manažer.

Už je přestěhováno, ještě drobné zbytky a vyklidit starý nábytek. A přijde zde možná nový nájemník a já se budu zabydlovat v nové kanceláři. Hlavně budu ze začátku hledat. Ale bordel, pardon, systém se vytvoří snadno.

Pevně věřím, že v nové kanceláři vydržím ještě dlouho. Nemůžu říct, ještě jednou tolik. Víte, to už bych si pár let raději užívala důchodu.