Opět se zpožděním jsem objevila skvělý článek „V půlce ledna na kole podél Orlice. Je to normální?“ Pane Jaromíre Šíšo, je! Ač jsem nedávno tvrdila, že na kole se v zimě jezdit nedá, tuto „zimu“ jsem na to kolo sedla taky.
Úžasná krajina sledovaná ze sedla (kola) mi připomněla moje cesty vlakem. Od dětství u mě vlaky vyhrávaly. V autobuse mi totiž bylo špatně, byla jsem dítě, jehož rodiče jezdili v autobuse vybaveni pytlíky na obsah žaludku.
Vlakem jsme jezdili na výlety, vlakem jsem jezdila do školy. Pravda v období zim, které byly zimami, se občas stalo, že do přestupní stanice jsme dojeli se zpožděním. Doufaje, že přípojný vlak, dle dobrého zvyku, že se nečeká déle než 15 minut, už odjel. Občas jsme byli nemile překvapeni, že ještě nedojel, protože při jízdě zasněženým předhůřím Beskyd, přidal další půlhodinu. I tak ale byl příchod do školy opožděn.
Ale tyto snímky mi oprášily vzpomínky na trasu, kterou jsem měla ráda. A to byla trasa z kraje, kde „mame kratke zobaky“ do Prahy. A obzvláště jsem milovala úsek mezi zastávkami Zábřeh (tedy ž.st. Zábřeh na Moravě) – Česká Třebová – Ústí nad Orlicí – Choceň, kde se trať kroutila místy úzkým údolím podél koryt řek a kde se ještě vešly loučky s kravkami. A pochopitelně pak ten tunel. Proč tunel, když na Ostravsku máme těch tunelů pod zemí dost? Ale všichni tu nechodíme „robiť do ďury“!
Na zpáteční cestě z Prahy, pak ale vítězila trasa za Přerovem na Hranice (opět ž.st. s dovětkem - na Moravě) a Studénku. Vlak najel na rovnou trať a uháněl, co mu přísun elektřiny stačil – doháněl totiž většinou zpoždění, které vzniklo třeba právě v těch malebných zákoutích kolem Orlice.
Do Prahy jsem jezdívala vlakem na výlety, na návštěvu, později na školení a za různými jinými účely. Postupem času se za služebními účely jezdívalo do „oblíbené“ oblasti autem s kolegy. Pracovali jsme ve Vysokém Mýtě a v Horním Jelení. Ale to již postrádalo tu romantiku.
A proč mám v názvu to kolo? Přes nostalgiký úvod se už k tomu dostávám. Byla jsem pár let zpátky zařazena do týmu, který měl v plánu trasu do Prahy ujet na kole. Pro mě bylo rozhodující, že trasa měla mít kolem 380 km. Nezajímala jsem se o profil trati, ani kudy je plánovaná, ale jednou při služební jízdě do Chocně, jsem se někde u Litomyšle podívala severním směrem, kterým jsem tušila, že by se trasa mohla pohybovat. Kolem Ústí nad Orlicí. „Ale tam jsou kopce“, pravila jsem kolegovi, který se ptal, co zkoumám. Když jsem mu vysvětlila, že bych tamtudy měla jet na kole, stručně řekl: „Jste blázni!“
Navíc původní plán zněl za čtyři dny, posléze byl zkrácen na tři dny. Vím, že to bylo nejspíše i kvůli tomu, aby mě to odradilo, protože jediné, co jsem tenkrát předváděla, byl nejapný štíří humor a slabá psycha, místo příslušné kondice, která tenkrát stagnovala bez náznaků zlepšení.
A možná je dobře, že jsem byla z týmu vyloučena. Dneska už vím, že je to reálné ujet i za tři dny, ale proč? Když jen šlapete a nemůžete se ani pokochat místy, kde jste nikdy nebyli, nebo zastavit třeba na vepřových hodech?
Takže vyloučení z týmu vlastně způsobilo, že jsem začala psát blogy a poznala tak aspoň, v jistých mezích, přes obrazovku v diskuzích, nové inspirativní lidi. Navíc mi v poslední době pár lidiček řeklo, že i já jsem pro ně inspirací. A jedno jestli kvůli redukci váhy, kondici, optimistickému přístupu k životu nebo svým „literárním“ pokusům.
Takže možná já sestavím nový tým, který prozkoumá krásy cyklostezek v tomto malebném kraji, zvláště, když se tam dá dojet vlakem. Ale víte, všude je krásně, ale musíte to chtít vidět a mít to s kým vidět.
