Nikdy není pozdě

Tento název mě napadl po drobných střípcích poslední doby, aniž bych tušila, že proběhla premiéra stejnojmenného filmu s mojí oblíbenou Meryl Streep v hlavní roli. Takže to tak asi nějak bude.

Jedním z okamžiků, kdy jsem nad tím začala přemýšlet, bylo, když jsem dostala „příkaz“ promluvit do duše kamarádovi, který má nějaké kilo navíc. Miluji promluvy do duše! :-) Nicméně odezva na moje plamenné vystoupení, se nesetkala s nadšením. Jednak zkušenost je nepřenosná a na to, že jediný trvanlivý výsledek je to, že to člověk dělá jen a jen kvůli sobě, si každý musí přijít sám.

Oběť je sečtělá, ví, co by měla, ale … Nejsem výživový specialista ani kondiční trenér, tudíž moje „rady“ prostého amatéra, byť ověřené v potu tváře na vlastní kůži a váze, nemají takovou váhu, jako expertů prezentujících v médiích. Ale to se týká vlastně všeho. Většina lidí lépe vstřebá rady známých osobností, než ověřené rady ze života amatérů.  Takže reakce byla chladná, protože největší problém je pravidelně jíst a bez toho to nejde. Protože … Ale to je v té hlavě, nic víc v tom není. Tedy jsme se zasmáli s dali si na to spolu nějaké pivko. Ale nikdy není pozdě si místo  koblížků dát ovesné vločky.

Napadlo mě to třeba při identifikaci příčin a hledání nápravy po stavu, kdy mi „zkolabovaly“ záda a následně skoro i já. Prostě mi už není „zwanzig“ a mám, co jsem si zasloužila. Problémy se zády, jako snad většina sedících pracujících, mám již delší dobu. Ale po rázném vysvětlení na fyzioterapeutickém pracovišti, jsem nad tím začala přemýšlet a něco i dělat. Snažím se a udržuji křehkou rovnováhu, kdy hybnost páteře a stav zádového svalstva je ucházející a neomezující.

Ale znáte to… léto, dovolená, návštěvy, letní zahrádky, výlety, letní euforie stihnout co nejvíce. Ještě cvičit? Ani náhodou. No, o co jsem si koledovala, dostala jsem. Tedy, po vyhrabání se z nejhoršího, jsem nastolila opatření. Opravdu cvičím každý den. A v uších mi znějí slova ostré fyzioterapeutky: „Půjde to zase, ale bude to trvat dlouho a bude to bolet!“

To si pište, že zvláště revitalizace hlubokého stabilizačního systému bolí! Ale víte, mám i motivaci. Nejen svůj dobrý pocit, ale vzpomínám, jak moje mamka cvičila každé ráno na rozhýbání se. A v 80 letech předvedla lékařce ukázkový předklon, jaký já nezvládnu bez rozhýbání dnes, až se lékařka vyděsila, ať si neublíží.

Já vím, že všechno je v hlavě. Možná někdo dokáže myšlenkou vyrobit „pekáč buchet“ na břiše, ale nejsem žádný guru, tak musím makat. Ale nikdy není pozdě začít.

Další zážitek tento týden mě ale dostal. Šly jsme na pivo s dámou, kterou vozím autem do práce. Tedy někdy ne, když jedu třeba na školení, nebo na kole. A jak už to u piva bývá, řeknou se věci, které si běžně na ulici nebo za jízdy neříkáte, protože vyžadují trochu intimnější atmosféru – z oka do oka, aby člověk viděl bezprostřední reakci. Začala tím, že do ní určitě budu šťourat, nakonec jsem štír. Ale nakonec  řekla vše.

Začala jezdit autem ve dnech mých výpadků, na nákupy a tak vůbec. Šťourat mě ani nenapadlo, byla jsem nadšená. Dáma totiž začala jezdit ve věku, kdy jiné končí. A to má řidičák již několik desítek let, ale nejezdila. Vzpomněla jsem jen na situaci, kdy mě před asi 4-5 lety požádala, jestli s ní pojedu na cvičnou jízdu, že by to chtěla zkusit. Jela jsem, ale moje verbální výrazy nebyly vybíravé. Nakonec, jak se máte bránit, když nemáte duplicitní pedály, jako v autech autoškoly? Tenkrát jezdit nezačala, až teď. Klobouk dolů, nikdy není pozdě!

Nikdy není pozdě se ani začít permanentně usmívat na celý svět. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to opravdu nemohu. Nedávno jsem o tom psala i v článku na blogu a zážitek tohoto týdne mě přesvědčil, že tudy pro mě cesta nevede.

Vyjížděla jsem z parkoviště a usmívala se pro sebe, na něco jsem si vzpomněla. Cestu mi překřížil z druhé strany cesty cyklista. Zkušeně mě gestem zastavil a nahnul se do okénka. Nevypadal zle, ani kolo nebylo ze šrotu, ale … táhlo z něho. A pravil: „ Stojí tam policajti a měří“. Dík, ale i bez upozornění bych to tam dala předpisově. Kontrolovala jsem si ho v zrcátku, nezastavoval jiná auta, naopak si kontroloval mě, jestli jedu předpisově. Moje fluidum úsměvu na podivná individua? Vážně se už přestanu usmívat na veřejnosti.

Někdo po prožitých peripetiích chce začít znovu, jinak, lépe, nově. I já nedávno začínala. Pokus, omyl, pochybnosti, sebedůvěra, hledání cesty, ztráty, nalézání, potkávání, loučení. Ale všechno mělo a má svůj význam, tak to má být. I když se někomu zdá, že se to omílá pořád dokola. Ale tak to je! Každý den musím vstát a každý večer se se dnem loučím. Každý den, pořád dokola. A většina dní je podobných časovým průběhem, na každém je, jak si ho zpestří, pokud chce a s kým ho prožije.

Mám radost, když se lidem v mém okolí daří plnit cíle. I maličké. Fandím jim. Tak všem, kteří začínají s čímkoliv, držím palce, protože pokud si jdou za svým postupně a trpělivě, pak výsledek určitě stojí za to. Nikdy není pozdě na změnu.