Nevyžádaná pomoc

Jsem z jiného světa. Konečně jsem asi pochopila význam této věty, kterou mě počastovala spřízněná duše, po čase, když už se trochu známe. To byl prý dojem ze mě, když jsme se poznali.

Mám totiž problém. Lidově a výstižně řečeno – se.u se do jiných lidí a věcí, po kterých mi prý nic není. Omlouvám se, ale adekvátní výraz mě nenapadá. Odborně se tomu říká „nevyžádaná pomoc“.

Párkrát jsem dostala ťafku za tento úkon s upozorněním : „Poskytuješ nevyžádanou pomoc“. A to je špatně? Asi ano. Pídila jsem se po tom, kde dělám chybu? Jsem sice stará kráva, ale nikdy jsem s něčím takovým nepřišla do styku. Tedy ve svém jiném světě, kde měli lidé kolem mě jiné starosti, než cosi takového řešit.

Pak jsem shlédla pár návodů na to, jak správně žít a uvědomila jsem si, že ti moudří vševědové to definují jako závažnou chybu osobnosti. Staráš se o jiné? Tedy mám za to, že se to týká osob mimo okruhu rodiny, ale nejsem si tím zcela jistá. A to je špatně. „Nic ti po druhých lidech není, nic není jim po tobě, zbytečně zatěžuješ svoji mysl starostí, která ti nepřísluší, starej se každý sám o sebe! Když někdo něco potřebuje, má si říct.“

Aha! Tak to jsem opravdu netušila. Mám nějaké zásady, kterými se celý život řídím. Jsou dány výchovou i prostředím, kde jsem vyrůstala a žila téměř do svých padesáti let.

Mám zažito, že lidé kolem mě, sousedi, si nedělali naschvály, že když jsem přes plot viděla něco, s čím bych mohla pomoci, ať už fyzicky nebo radou, přispěla jsem trochou do mlýna. Totéž se dělo i opačně. Ale toto lidé v prostředí, kde momentálně žiju a nemají aspoň zahrádky, nemusí chápat. Proč by měli? Nezajímá je vegetační cyklus, nezajímá je ani humus na společné chodbě.

V tomto duchu jsem se řídila celý život. Mám auto, řídím a někdo ne. Nabídnu : „Pojď, naložíme důchodce a vyrazíme na výlet“. Starým lidem to udělalo radost. „Potřebuješ něco odvézt, někam zavézt? Není problém!“, já investuju jen svůj čas. Jen? To je přece to nejvzácnější a nejdražší.

Vyjedu z brány a vidím sousedku, o francouzské holi. „Kam jdete, svezu vás, máte to přes půl města k lékaři“. Nikdy mi neřekla, že poskytuju nevyžádanou pomoc.

 „Konzultovala“ jsem to s mojí letitou kamarádkou. Už jsem ji někdy zde zmiňovala, po úraze je tělesně postižená a i její manžel má problémy s páteří. I jí jsem nabídla „nevyžádanou pomoc“. „Když nebudou moct děcka, dej vědět, přijedu ti posekat zahradu“. S díky nabídku přijala.

Její názory beru, nebere si servítky a jsou ze života. Řekla mi že je hrozně ráda, že jsem jí to nabídla, protože by si o to sama asi neřekla. Názor „moudrých“, kteří hlásají, že když něco potřebuji, mám si říct, považuji za scestný. Buď to jsou lidé, kteří nikdy žádnou pomoc, podporu ještě nepotřebovali, nebo mají kolem sebe dostatečné portfolio ochotných a blízkých lidí. Nebo si pomoc mohou koupit. Ale je to jen můj názor, možná bludný.

Sama jsem to zažila, v momentě nelehké životní situace, kdy jsem nevěděla co dřív,  přišla osoba, neptala se a provedla, co je třeba. Intuitivně. Ale to člověk musí vnímat - buď chci anebo nechci, buď vím nebo nevím.

A na příkladu kamarádky je mi to jasné, je to tak, jak to cítím. Ne každý si dovede o pomoct říct. Sama říkala, že se to po úraze dlouho učila. Říct si o něco, co nezvládne. Proč? Třeba se jen prostě stydí, je jí trapně, že musí prosit. Co třeba staří lidé, nemocní nebo osamocení lidé? Nechtějí nikoho cizího obtěžovat svými problémy. A přestože si budou mnozí myslet cokoliv, mám za to, že to neumí mnoho lidí. Prosit o pomoc? Jak nedůstojné,  ponižující, trapné!

Ale nikdy jsem s tím neměla problém, pokud něco chci udělat, nabídnu a udělám to, vždy jsem intuitivně vycítila, co mám, co si můžu dovolit a co ne. A nikdy jsem nepřemýšlela, jestli se mi to vrátí. Protože jsem žila … v jiném světě? Protože dnes si každý hlídá, aby nezůstal někomu něco dlužen, aby nemusel být vděčný? V jaké době to žijeme?

Protože jsem asi stará kráva, co už se ani na intuici nemůže spolehnout? Z jiného světa. Mám se snad já změnit, změnit své celoživotní názory a hodnoty? Ne, to už bych nebyla já. Prostě jsem ta : „ … co má blbé pindy a dělá dobré skutky (nevyžádané)“. Ber nebo neber.