Neopouštěj staré známé pro nové

… možná mají paměť jako slonové, možná je to nadosmrti mrzí … Notoricky známý text, kolik je v něm pravdy? Kdo z nás nepodlehl občas novému vábení, pozlátku. Jak rádi se po výprasku vracíme k jistotám.

V adventním čase chtějí mnozí vypustit z hlavy problémy běžného dne a povznést se trochu nad rámec reality. Samozřejmě, že to není úplně možné. Zaměstnanci vědí, co jsou uzávěrky běžného roku, živnostníci a podnikatelé  chtějí mít také splněny povinnosti do svátků.

Součástí jsou i jistoty, kdy člověk ví, že najde to, co hledá na standardních místech, u stálic osobního života.

Mezi takové stálice patří samozřejmě i přátelé. Nakonec, nedávno mi někdo, s rozsáhlou rodinou a pevnými rodinnými vztahy, potvrdil: „Víš, jsou věci, které v rodině říkat nemůžu a ani nechci.“ Netož tak někdo, kdo s rodinou žádné vazby nemá.

Jsou lidé, které znáte stejně dlouho, jako je váš život. Tedy řekněme o nějakých 4,5,10 let méně. Od doby, kdy jste byli schopni se identifikovat  někde na zahradě, pískovišti, s kočárkem, panenkou, medvědem, na škole.

Znáte se od malička, od mládí, od puberty. Víte o sobě téměř vše. Prožili jste dobré i zlé. Pařby, že je vám špatně ještě dnes a při vzpomínce na ty doby se smíchem zlomíte v pase. Kdy nostalgie zafunguje, to byly časy, to bylo tenkrát … když.

Časy horší. Prosím, jsem v nemocnici, dohlédni zpovzdálí, že dům nehoří a obyvatelé vypadají, že jedí pravidelně.  

V dlouhém běhu života potkáváte samozřejmě nové lidi. Někteří zazáří jako supernovy. Pomohou, přivedou vás na jinou cestu, když máte snahu a ochotu, i když trvalá změna je vždy ve vaší hlavě, nikoliv v jejich.  A pak třeba opustí, odkopnou, když se vše nedaří, jak chcete vy a hlavně oni. Třeba proto, že jste na dně, nebo že se už nedáte řídit jako ovce, protože pochopíte, že se musíte postavit na vlastní nohy. Žádná škoda.

Někdy potkáte někoho, kdo nemá důvěru v budoucí vztah, nebo se ho bojí, či se bojí sám sebe. Nebo jste jiní,  máte rozdílné názory, i když směr může být stejný. Nedostatek tolerance a trpělivosti? Nevím, jsme tak rozdílní!

Pak se s pokorou vracíte ke starým známým. Kteří trpělivě čekají. Protože cítí, že ta odbočka třeba za to ani nestála.

„Čekám, až tě to přejde“, si někdy spolu řeknete.

Doslova a do písmene. Protože víte velmi dobře, kdo přišel první, když vás navždy opouštěli blízcí. Kdo přišel, když jste zavolali: „Máš, prosím tě, čas?“

A pak najednou zjistíte, že jste o sobě sice věděli všechno, ale nevíte vlastně vůbec nic. Jsou démoni, o kterých víte, které přijmete jako svoji součást. A svěříte se. Někomu. Blízkému, cizímu. Vám to uleví, cizího zatíží více či méně. Někdy je to chyba se svěřovat. Odhalovat své nitro. Cizím.

A někdo není schopen ani se svěřit, ani přijmout tu druhou stránku svého já. Přiznat si, že má problém. Nemá problém s ním žít. Neřeší ho. Proč to prezentovat někomu dalšímu? Nic se neděje. Zvládá to.

Najednou nastane něco, co přeroste přes hlavu. Rodinné problémy, nezvladatelné děti, věk a fyzická konstituce jako překážka práce. Všechno je špatně. Při smyslech a životě ho drží jen ten skrytý problém.

Najednou je toho příliš, hrnek přeteče. Z problému se stane závislost. Nezvladatelná. Moment, kdy problém přeroste přes limity.

Nejsem si jistá, že znám někoho, kdo by se nesesypal, jako domeček z karet. Kdy se většina, kdo ví, neodvrátí zády.

To je moment, kdy se člověk musí rozhodnout. Stojí mi za to se stresovat, poslouchat, když vlastně nemohu nijak pomoci? Mohlo pomoci dříve, když … jsem si všimla, ale nezeptala se, když jsem si domýšlela, ale neřekla jsem ne? Vlastní výčitky? Stejně nepomohou. Na druhou stranu, nemůžu zapomenout, kdy ten druhý přispěchal  hned, když jsem potřebovala já.  To je opravdové přátelství.

Nevím jestli je pomoc aspoň ten zájem, že tak jako ostatní neřeknu, to není můj problém. Aspoň naslouchat a vstřebávat to, že jsem vlastně nikdy nevěděla všechno. Třeba z toho také nespím s myšlenkou, že jsem dnes možná jediná, kdo ví.

Nemám řešení. To musí nalézt a chtít dotyčná osoba. Ale  vím, že v těžké situaci se přátelé neopouštějí. Dnes už vím. Neopouštěj staré známé …