Někdo se s tím narodí, někdo se tím nakazí, někdo je vůči tomu imunní a někdo používá kolo jako dopravní prostředek a neví, že i on je cyklista.
Někde mezi blogy jsem zahlédla reakci na jistou havárii, kdy cyklista smetl chodkyni na přechodu. Není jednoznačné a jednoduché zařadit všechny, co se pohybují na kole, jako škůdce. Byť i autor (omlouvám se, ale nepoznačila jsem si nacionále) neháže všechny do jednoho pytle. Pokusím se nahlédnout na cyklisty svým pohledem. Rozdělím cyklisty na jednotlivé kategorie dle výkonnosti.
Na první místo řadím hochy, tedy sporadicky i děvčata, kterým jde jen o výkon. Výkonnostní cyklisté. Silniční speciály. Hltají kilometry, nemají na sobě gram tuku navíc a většinou jezdí v barevných pomalovaných a popsaných dresech. A věřím tomu, že mohou být nebezpeční. Při rychlosti, jakou se pohybují nedokážou a ani nemohou zareagovat včas, když se jim při jízdě po městě někdo připlete do cesty. Jsou to sólisté, kteří, i když jezdí ve skupinkách, přehlížejí všechny ostatní, kteří se na kole pohybují pomaleji. Jezdí riskantně a nepotkávám je na silnicích ve stejném pruhu ráda, protože jistá míra bezohlednosti vůči slabším je jim vlastní. „Jedu já, ty uhni!“ jezdí pro výkon. Jezdí zásadně za světla.
Další kategorie jsou lidé, kteří berou cyklistiku jako intenzivní pohyb pro relax. Mohou to být částečně i hltači kilometrů, ale dokážou se zastavit a pokochat se krásou místa, kterým projíždějí. Jezdí pro radost. Nemají většinou tak barevné peří, pardon dresy, ale vybavení bývá velmi slušné. Silniční kola, treková i horská, podle toho, který terén třeba preferují. Ale není to podmínkou. Jezdí většinou za světla.
Dále bych zmínila cyklisty rekreační, kteří si udělají například rodinný nedělní výlet s dětmi na 10,15,20 kilometrů s vědomím, že dělají něco pro sebe, ale zakončí ho v nějaké hospůdce nebo cukrárně. Vybavení těchto „rekreačních“ jezdců bývá různé. Od nových funkčních materiálů po klasickou bavlnu. Sobotní a nedělní odpolední vyjížďky.
Nelze opomenout cyklisty, kteří jezdí na kole do práce. Je to kombinace předchozí kategorie, která absolvuje trasy do 10,20 kilometrů s těmi, co jezdí do práce v rámci jednoho města. Vidíte typy vybavené jako slušné sportovce a také ty, kteří přejedou v tom, v čem pak jsou v práci. No, v obleku jsem na kole ještě nikoho nepotkala, ale prý jsou i takoví. Jezdí podle roční doby, za světla i za tmy, za sucha i sněhu. Za tmy a sněhu jsou nebezpeční sobě i druhým.
A jako speciální kategorii nemohu nezmínit ty, kteří ani nevědí, že provozují cyklistiku. Berou kolo jako pomůcku na přesun čehokoliv. Někdy je to, pravda, kombinování s pěším pohybem, protože kolo, ověšené nákupními taškami, slouží jako opěrka a zároveň lehčí přepravní způsob nákupů. Není vzácné zahlédnout i typy, kteří zapřáhnou za kolo vozík a jsou schopni takto převézt i gauč. Jezdí většinou ve dne, pokud se nezapomenou někde v restauračním zařízení. Pak jsou to noční jezdci. Nebezpeční sobě i druhým.
Kam se řadím já? Vývojem od ježdění do práce a na krátké výlety před mnoha lety na klasickém „dámském“ kole, jsem se, přes období favoritky, dobrala k trekovému kolu. I já jsem propadla kouzlu funkčního oblečení a kalhot s vycpávkami. Nakonec delší trasy jsou bez toho nemyslitelné. Jsem kombinace - rekreačně výkonnostní přesunovač. Tedy jezdím na kole i do práce (do 15 kilometrů vzdáleného města), ale odmítám už jezdit úplně za tmy (špatně vidím, hlavně díry v cestách), jezdím pro radost a občas pro krátkou intenzivní potřebu pohybu, kdy jsem schopna jen „šlapat“. Ale na ty s barevnými dresy nemám a ani nechci mít. Trasu kolem 60-100 kilometrů pro požitek z jízdy, a trochy „kochání se“, považuji za optimální.
Zároveň jsem řidič automobilu. Mám ráda černý „look“, ale ne na cyklistech. To přímo nesnáším. Oni nevnímají, že nejsou potmě vidět? Jak můžete zareagovat na něco, co nevidíte? I když má barevný dres a blikačku, ale na záda si dá velký tmavý batoh? Nezodpovědní kaskadéři! Já mám dres signalizačně růžový a pokud jezdím chvíli potmě a za šera, mám výstražnou vestu.
Tedy dovoluji se zařadit mezi slušné cyklisty, kteří jezdí pro radost z pohybu. Nenarodila jsem se s tím, ale této nákaze, s jistou přestávkou, již od mládí nemohu odolat. Je mi ale smutno z toho, že tak, jako se na horách zdraví skalní turisté, dříve se zdravili i cyklisté. Dnes je každý tak zahleděn do sebe, že druhé přehlíží a ani neodpoví na pozdrav. Snažím se aspoň pokynout hlavou, ale uznejte, jsem dáma v letech. "Hulváty" bez výchovy zdravit nebudu.
