Někteří pejsci se mají fakt dobře

Sledujeme osudy pejsků z útulku. Některým to nevyjde napoprvé, napodruhé … a stále čekají. A u některých můžete zakřičet: „Bingo, trefa, těm to vyšlo!“ Navíc těmto šťastným pejskům se vytváří album  - pozdravují z nového domova.

Jak už jsem dřive psala, měla jsem v útulku psa Bojara – chlupatého kamaráda. V lednu letošního roku si ho vybrali lidé, kteří vlastní nemovitost s velkým pozemkem a potřebovali hlídače.

Měla jsem z toho sice chvíli smíšené pocity, neměli plot, po dvorku běhá drůbež, kočky, děti, ovce … a další pes. Ale pán vypadal na zkušeného chovatele a věděl, co dělá. A Bojar přece jenom nějakou průpravu měl.

Pán mi řekl, že se kdykoliv mohu na něho přijít podívat. Cosi o psí dušičce vím, tedy jsem nic nechtěla uspěchat. Ale protože se poslední dobou množily dotazy: „A už jsi byla za Bojarem?“, odhodlala jsem se a domluvila si audienci.

Zjistila jsem si, kde bydlí. Tedy tam opravdu dávají lišky dobrou noc. Naplánovala jsem si jízdu přímo z práce a na kole. Shodou okolností je to ve vesnici, kde mám rodinu. Nabalila jsem psí pochutiny a vzala jsem to trochu oklikou, ať trochu utužím kondici na kole, protože ho letos zanedbávám.

Zvolila jsem sice trochu exponovanou dobu na cestách, normálně letos jezdívám později, po opadnutí pracovních spojů a rozjezdů. Ale přežila jsem ve zdraví, po cestě si přehrávala společné chvíle, i nějaká slzička ukápla.  Dojela jsem k místu, kde jsem tušila správný směr k samotě. Kopec nahoru a pak zase dolů. Romantická chaloupka, s ovocnými stromy a vítal mě pes. Ale jiný, malý a uštěkaný JRT (jack russel teriér). Vyšel pán domu a pozval mě dále. Na otázky: „Kde je hlídač?“ odpověděl, že spí v předsíni. „Prosím?“ nakonec ale proč by se unavoval, kravál stíhá dělat jeho malý psí brácha.

Pak ale vyběhl a co myslíte? První se vrhl na brašnu na kole s otázkou v očích: „Cos mi dovezla?“ Jako bychom se viděli včera před útulkem, protože naprosto stejně reagoval na každý můj příjezd. Pytlík masových tyčinek, svorně se rozdělili s psím bráchou Fidem.

A pak se vrhl na mě, no … poskákal mě. Domácí zírali, že to si k nikomu nedovolil. Ale to byla taková naše „intimita“ pro utužení dobrého vztahu.

Má se dobře, je vykrmený, všude chodí s pánem domu a má navolno k dispozici pole, louku, les. Vzorný pes. Měla jsem ze setkání trochu v koutku duše obavy, ale proběhlo to nakonec tak, jak jsem předpokládala. Ulevilo se mi, navíc zůstal Bojarem, noví páníčci někdy pejsky přejmenovávají. Tak a ještě pořídit foto do alba – Pozdravují z nového domova.

Spokojený pes

Neumírá, prostě je mu fajn.

A věřte, že to není jediný ukázkový případ, kdy se pejsek dostal „do nebe“ už za života.

Pominu-li stafordku Donu, jejíž foto u televize jsem už zveřejňovala, je to třeba pitbulka Nikita (Nikola), která se dostala do rodiny jedné pravidelné venčitelky a chodí dokonce na venčící návštěvy do útulku.

Zde s malou fenečkou Viki.

A také se v útulku objevuje Miluna. Považovala jsem ji za retrívřici, ale nejsem znalec. Je to pyrenejský horský pes. Mysleli jsme si, že se po svém druhém zatoulání do útulku vrátila do původní rodiny. Ale vzal si ji mladý pár s dítětem do bytu. A prý je to ideální pes do bytu. Důstojná dáma v letech Miluna – novým jménem Tequilla.

Přišla na návštevu (upostřed) a všichni pejsci se seběhli ji pozdravit.

No vidíte, pro tyto rozhodně neplatí výraz „psí život“.