Nejsem žádný stařík

Vážně už mě lidi štvete. Já nejsem žádný stařík! Že mám šedivý čumák? A co? Jedna moje venčitelka, odhaduji, že moje vrstevnice, má šedivý vlas, sice barvený, ale taky jí nikdo neříká, že je stařenka. Je svěží a akční.

Já taky nejsem žádný důchodce. Musím vám to všechno vyštěkat. Jak jsem se dostal do útulku ve Vlčovicích  a tak.

Jsem v nejlepším věku,mám asi 7 let a jmenuju se Max. Vloni jsem se stal otcem, ale kdoví proč jsme se s mojí družkou, dostali do útulku? I když u nás byla jen na návštěvě a měla se snad vrátit domů do nového kotce. Místo toho povila štěňata v útulku.

To jsou moje děcka.

A to je jejich máma Erin. Krasavice, viďte. To už bylo jedno pryč a druhé si vzala hodná paní i s Erin.

Bylo mi trochu smutno, nemohl jsem se ani rozloučit, mohl jsem se dívat jen přes mříže.

Ale hlavně, že se mají dobře.

Osaměl jsem. Všiml jsem si, že tam chodí nějací lidé a vezmou si nějakého psa a pak se s ním zase vrátí. Asi na procházku. Taky bych šel na procházku, ale venčitelé se mě báli. Jsem velký a trochu jsem pouštěl hrůzu. Nemůžu přece hned jít s každým za piškot! Při mé vizáži?

Ale dvě se nedaly odradit a za pár týdnů sebraly odvahu a vzaly mě spolu ven. Prý pro jistotu.

To vám bylo fajn, až se mi z toho podlomila kolena. Takže jsme šli jen kousek, ale počmuchal jsem si, označkoval a šli jsme zpět.

Ale chodily stále a střídaly se. Jednou blondýna, tu mám radši a ona má ráda mě, nechá mě vždy čmuchat, jak chci a nikam mě nehoní. A ta druhá, starší, asi moje vrstevnice, se mnou běhá. Říkala cosi, že budu literární hrdina, ale že to potřebuje napsat a že nemůže chodit tak často. Ale stejně přišla vždycky. Tak nejsem zatím literární hrdina, ale mně to nevadí.

Hlavně, že je kolem příroda a hlavně voda. Začaly mi říkat hroch, podle toho, jak se vždy ponořím do vody, že mi čouhá jen čumák a uši. Jako hrochovi. A požitkářsky se válím.

Ale užiju si to i bez vody.

Mám i způsoby, umím sedět i u stolu i na trávě.

Nevadí mi společnost. Fenky miluju, psy zase tak moc nemusím.

Černá Julča je krasavice.

No a letos v zimě tam byl Rocky. Mladý bílý nevychovaný rozjívenec. Argentinská doga. Byl se tam na něho kdosi podívat. Zůstal na mě v úžasu zírat a řekl, že mu umřela přesně taková fenka. A že by si mě vzal hned, ale že jsem stařík. A to se mě vážně dotklo. A nebyl letos první, kdo mi to řekl. To mě vážně štve. Nejsem žádný divoch, už jsem rozvážný, ale když je potřeba, dokážu se rozčílit a pořádně potáhnout.

Na vycházkách ale chodím spořádaně, nejradši bych pořád se svojí blondýnou, ale ona si mě vzít nemůže. Bydlí v nějaké boudě, které říká byt. Má tam ještě děcka a někoho, komu říká manžel. A samozřejmě fenku. To by se mi líbilo, ale tomu manželovi prý ne.

Ale sluší nám to spolu, že?

Jednou si pro mě někdo měl přijet. Dokonce jsme nacvičovali odjezd v něčem, čemu říkáte auto. To by se mi taky líbilo. Ale nikdo nepřijel. Asi se lekli mé velikosti.

Jsem velký, musím pouštět hrůzu při svém vzhledu, pochopte, nemůžu se dát za jeden piškot. Kdo by mě chtěl, musí si moji důvěru získat neohroženým srdcem. Protože mi musí vlézt do kotce, aby si mě zapnul na vodítko. Ale já to poznám, mám prý citlivou duši a jsem mazel.

A moje blondýna říká, že jsem trochu posera. No, bojím se ohňostroje, ale to polovina psích kámošů v útulku. Druhý den, po něčem, čemu vy, lidi, říkáte Silvestr, jsem si musel svojí blondýně postěžovat! I když jsou domy přes pole. Ale my, pesáci, máme dobrý sluch.

Nechci už tady být další zimu a další Silvestr.

Už bych taky rád měl svoji boudu, která by byla jen moje a svoji misku a svého páníčka, nebo paničku. Nevíte, lidé, kde se někdo takový dá najít?