Něco o vůli

Bez vůle se neobejdete, vůle a motivace je motorem změn v životě člověka, bez vůle mnohdy ani nevylezete z postele

Mnoho lidí má svého psychoanalytika. Já mám svou fyzioterapeutku. To jsou  lidé, co se starají o správnou funkci vašeho těla-kostry a svalstva. Nejznámější je asi profesor Pavel Kolář, který se stará, mimo jiné, o české vrcholové sportovce.  A jak znám aktivity své mladé „léčitelky svalstva“, jistě se s ním zná. Psychoanalytika nepotřebuji, svoji duši jsem si naučila léčit sama.

Poslední, asi 3-4 roky, moji vůli prověřily na 100%. Musíte řešit zdravotní problémy blízkých, odcházejí vám důležití lidé ze života, zjistíte, že váš budoucí život je pouze o údržbě velké nemovitosti, o dřině. Že váš zdravotní stav a kondice se nedá nazvat zcela funkčními. Stojíte na „rozcestí“.

Co se týká zdravotního stavu, pokud je člověk soudný a uvažuje s nějakou funkční budoucností, je nutné to řešit bezodkladně. A jsem ráda, že mi to poněkud brutálním způsobem vysvětlili na pracovišti, kde jsem narazila na „svoji“ fyzioterapeutku. Slíbili mi zlepšení, ale za cenu dřiny a bolesti. Ne jejich, ale mojí! Víte,  jak bolí začít posilovat břišní nebo zádové svaly, nebo vůbec nějaké svalstvo, když v podstatě žádné nemáte? Ale když si uvědomíte, že jsou na vás odkázáni druzí, když vám někdo řekne, že jste na nejlepší cestě se na nemocničním lůžku octnout častěji, jste schopni zatnout zuby a dřít na sobě. Tedy pokud máte vůli.

Vždy jsem si zakládala na tom, že mobilizace vůle je jedna z mých silných stránek. Pokud se rozhodnu, už není cesty zpátky. Když už jsem se rozhodla, že po téměř padesáti letech života v  rodinném domě půjdu do bytu, byla to zároveň výzva. Koupený byt ani v nejmenším nesplňoval představy o slušném bydlení. Zvláště, když jsem od „fochu“. Musela bych se stydět po tom, co se mi podařilo do velmi slušného stavu uvést moji původní nemovitost, přivést návštěvu do bytu, kde se hýbe WC, v koupelně není k hnutí a upadává baterie nad vanou. Takže to vzalo rychlý spád a dnes se za své dílo nemusím stydět. Ale rozhodování je někdy horší, než cesta k cíli. A bez vůle a motivace to nevede k ničemu.

Někdy potřebujete motivaci a impuls. Někdy potřebujete, aby vás někdo „kopl“ do hlavy. Bylo to tak i s mým řešením zapeklitého problému: „Jak dál a kam dál?“ Člověk si někdy maluje budoucnost v růžových barvách. Realita je ale tvrdší a čím dříve si to člověk uvědomí, tím lépe. Ať už se jedná o limity finanční, legislativní nebo fyzické, musím odhadnout své možnosti a schopnosti a sílu vůle. Jsou chvíle, kdy si dnes a denně musíte říkat, musím vstát a něčemu se věnovat. Prostě musím! Jít do práce, jít cvičit, jít mezi lidi, sednout na kolo, jít běhat se psy. Ano musím, některé ty činnosti samy lákají, ale v momentě, kdy se vám nechce ani dýchat, říkáte si, nic nemá cenu, proč vlastně, kvůli komu, jste sami, musíte si říct: „Musím, musím, musím!“ Kde brát pořád tu vůli to opakovat?

A pak přijdete na to, že jediná účinná motivace jste vy sami sobě. Proč? Kvůli sobě, kvůli dobrému pocitu, kvůli tomu, že můžete svými zkušenostmi z těžkého období pomoct druhým, kteří se chystají k podobnému radikálnímu kroku. Zjistíte, že máte tu chuť do života.

A proč jsem na úvod zmínila svoji fyzioterapeutku?  Chystá se na extrémní závod dvojic „Beskydská sedmička“. Šílený závod nahoru dolů, přes sedm beskydských vrcholů na nějakých asi 90 kilometrů s časovým limitem 30hodin. Dnes jsem s ní mluvila a v jejím hlase bylo slyšet pochybnosti o kondici. Nevím, jak roztýlit pochybnosti, ona sama mi dost pomohla. Mám tedy jedinou radu. Tak jako já vloni na kole – 390 kilometrů za 3 dny, když rok předem jsem ujela maximálně 30kilometrů za den. Je to totéž. V hlavě to má, pak už je to jen o vůli. A bez boje se nevzdává. Ani v kopci, ani na úřadech.  A v cíli bude čekat její drahý pohotovostně s pivem a nějakou dobrotou.

Vykáme si, ale v tuto chvíli musím říct: „To dáš, s parťákem si pomůžete, ve dvou to jde líp!“ Je to jen o vůli. Pevné vůli, má úžasnou moc.