Našli, moji rádcové, našli? Nenašli?

Ale našli, pane králi! Nenašli jsme sice princeznu, ale našli jsme pejska, Beníka, ztraceného v hlubokých lesích. Našli jsme po 14 dnech malého prince. Vyhublého, prochladlého, ale živého a šťastného, že vidí spřízněné duše.

O Beníkovi jsem psala v předchozím článku. Zopakuji – ztratil se uprostřed beskydských lesů, v údolí Černé Ostravice, na dohled slovenských hranic. Ztratil se 11.8.2016.

Rozběhlo se pátrání. Část na Facebooku, kde někteří lidé podali heroické výkony, když z Beníka udělali mediální hvězdu. A část pátrání probíhala přímo v terénu. Vylepování plakátků, procházení předpokládaných tras, oslovování náhodných turistů, houbařů, místních obyvatel ze samot. Úřadů v nejbližších obcích. Každý kdo mohl a chtěl, pátral na vlastní pěst.

Po týdnu, kdy se objevila pouze dvě hlášení, že byl snad spatřen, a to ještě pouhé dva dny po jeho ztracení, už mnozí začali propadat pesimismu. Majitelé dělali, co mohli, ale všichni máme nějaká zaměstnání, povinnosti. Navíc se ztratil 50 km od domova.

Po týdnu se nás sešlo pár na koordinované akci. Prošli jsme území, kde se mohl pohybovat, ale nenašli jsme žádnou stopu. Do toho přišel telefonát plačící slečny Lucie, že se vrací z brigády a že chce jít za námi a jak se tam dostane.  O víkendu, bez možnosti auta, odpoledne, z domova 50 km vzdáleného? Dost těžko.

Ale asi jsme o tom přemýšleli všichni, protože po následné diskuzi, jsme usoudili, že pokud má někdo šanci ho najít a chytit, je to právě ona. Ale  samozřejmě nikdo by si nevzal na svědomí, že by se sama vydala  do lesů hledat. Ale měli jsme kontakt na dětský tábor, který jsme také navštívili, kde si děti vzaly za své Beníka hledat. Takže následného dne jsem ji a fenku Angie odvezla do tábora s nadějí, že ji snad ubytují. Bohužel, hygienické předpisy vylučují, že by se v táboře pohyboval pes. Takže jsme našli jiné ubytování na horské chatě. Na 5 dní. Měla pět dní na to, aby ho našla.

A proč jedině ona? Je to zamotaný příběh. Narodila se štěňátka Beny a Angie. Krásní kříženečci v duchu – každý pes, jiná ves. A Lucie se stala jejich majitelkou, mámou. Ale z důvodů, po nichž nepátrejme, se jich, jako odrostlých štěňat, musela vzdát. Angie našla domov u spřízněné dámy, která měla a má psy z „mého“ útulku a Lucie tak je s Angie dost často. Beník měl cestu složitější. Nejprve v dočasném domově, pak našel domov nedaleko. I jeho však může občas navštěvovat. Ale nejšťastnější je, když jsou oba, tedy všichni tři spolu. Cvičí je, jsou na sebe zvyklí a plachý Beník je v této společnosti spokojený.

Takže fungovala jako výsadek v pustině a  téměř každý den jí byl někdo pomáhat hledat. Majitelé Beníka, známí. A dva dny se nabídl kamarád, který s námi hledal i na společné akci. Byla to středa a čtvrtek, 14 dní po Beníkově zmizení. Já jsem byla domluvená, že ji buď odvezu v pátek, nebo to vyřešíme nějak jinak. S možností, že tam pojedu už ve čtvrtek odpoledne.

Byla jsem si jistá, že kamarád pomůže, protože do pátrání vnesl chlapskou přímočarost a jednoduchost uvažování a pátrání se přeneslo směrem na Slovensko. Ve čtvrtek kontaktovali soukromý útulek na slovenské straně a bylo jim řečeno, že byl viděn v Turzovce, což je první větší městečko na slovenské straně. Jeli tam. I já jsem vystartovala po práci s tím, že se k nim na slovenské straně přidám.

Už jsem byla nedaleko hranic, došla mi zpráva: „Máme ho.“

Okamžitě jsem kontaktovala naše „technické zázemí“ , ať to dají na vědomost ostatním. Ta radost a úleva všech! Už jsem nejela za nimi na Slovensko, ale čekala jsem na chatě.

A tady to máte, přátelé, v obrázcích.

Odchyt v Turzovce. Děti ho doprovázely. Sestřička Angie asistuje. 25.8.2016 před sedmnáctou hodinou.

A zde už na horské chatě Doroťanka, kde měla Lucka základnu.

Hubeňoučký Beník vedle „pevné“ Angie.

A zde srovnejte. Aktuální fotka po odchytu a jejich dřívější společná fotka. Určitě ztratil čtvrtinu váhy.

Rozdíl, viďte.

Také pomáhal hledat s páníčkem.

Šťastní nálezci.

Ten postrojek je opravdu jeho.

Unavené a šťastné.

Ale tady se vykrmuje někdo úplně jiný.

Noc byla pro mě hektická. Lucka byla velmi unavená, takže když potřeboval jít Beník ven, byla jsem i já dobrá. Nakonec nespala jsem, nebo jen málo. Znáte to, v cizím prostředí se usíná hůř, s věkem se hůře spí, břímě zodpovědnosti působilo, zároveň i úleva. Lucka mluvila i ze spaní, Benny stále asi nevěřil, že je v bezpečí.  A navíc, venku příšerně řvali cvrčci.

Takže jsem je ráno nechala spát a po šesté vyrazila ven.

Je tam krásně, příroda se ráno probouzí.

Opravdu už jsem na Slovensku.

Reklamní a pátrací  akce. Bude potřeba je odstranit. Ale o tom zas jindy.

Už se vyspinkali, jdou mi naproti.

Ani snídaně to moc nevylepšila.

Dokážete v těch očích přečíst, co si za 14 dní zažil? Když i po nakrmení sbíral venku u stolů kamínky a chroustal je?

Příprava na odjezd – doping.

Máme naloženo.

Ještě zastávka u dětského tábora. Beník byl ze skandujících dětí v šoku.

A jedna po příjezdu.

Lucka je totiž známá čtenářům mé knížky, jako téměř dvorní fotografka. Určitě by mě za kvalitu mých momentek vyplísnila.

Ale to vůbec není podstatné. Podstatné je šťastné shledání. To že jsou spolu. Řekla mi, že nejsem normální, blázen. Ale akce se podařila i díky tomu, že těch nenormálních lidí bylo více. A tímto děkuji všem, oni vědí.

Snad pomohly věci mezi nebem a zemí, to že se vrátila z brigády předčasně, prostě to do sebe všechno zapadlo. Jako poklice na hrnec.

Jsem přesvědčená, že je zde nevyřčené, ale zásadní přání, aby mohli být všichni spolu zase napořád. Ale ledva dospělé slečny se starým dospělým se svými sny nesvěřují.

Ale to už by byla jiná pohádka.

Tato pohádka už skončila s dobrým koncem. Inu, tak to v pohádkách přece bývá.