Náhradník

Mnozí to znáte. Někdo nemůže absolvovat nějaký program, který nejde zrušit, je zaplacený a je škoda ho nechat propadnout. Někdy to přímo kápne do noty a je z toho fajn „výlet“. A někdy? Škoda mluvit.

Pátečního rána, jen krátce po mém příchodu na pracoviště, což je před šestou hodinou ranní, vešel do kanceláře, nečekaně brzy, šéf.

Podivně pomalu se poskládal na židli a položil otázku:

„Nechtěla bys, Ivčo, jet místo mě na ForArch do Prahy? Je to všechno zařízené, zaplacené, škoda, kdyby to propadlo. Kolega se pro tebe staví, není mi dobře a nespal jsem.“

Někomu by srdce zaplesalo, ale mně se, na otázku začínající slovem „nechtěla?“, nabídla odpověď – ne, nechtěla. Špitla jsem něco v tom duchu, že nestíhám na úterní audit ve firmě a že mi to moc nesedí, že budu muset o víkendu do práce. Nestihnu jít odpoledne s kočkou na kontrolu k veterináři a nestihnu kadeřnici, už tak jednou přeloženou.

Neříkal nic. Ticho.

„No tak já pojedu“, řekla jsem odevzdaně. Pro neinformované – ForArch je stavební veletrh.

Zbylo mi pár minut na přípravu. Mám relativně nové boty, které nejsou ještě rozšlápnuté, tak rychle aspoň zalepit paty. Bez kafe a snídaně. Do pekárny už to nestihnu. Tak si něco koupím v Olomouci na nádraží, kde budeme nasedat na vlak.

Kolega dojel s lehkým zpožděním a jeli jsme. Než zaparkoval pod nádražím v Olomouci … už bych to nestihla do obchodu ani tam. Naštěstí jsme jeli vlakem se servisem. Snídala jsem před osmou, to už normálně skoro svačím. Snídaně mě stála 70 Kč, protože nemám ráda croissant s nutelou.

Kolega si vytáhl noťas a zřejmě pracoval, nebo se učil, nebo něco. Byl připraven na jízdu vlakem. Já ne. Prolistovala jsem odložený Blesk. Začaly mě tlačit boty. Kdybych je vyzula, už je neobuju. Nakoukla jsem aspoň paní vedle přes rameno, četla nějaký cestopisný časopis a zrovna článek o tom, jak ve Vietnamu jedí psy. Kolegyně, co se mnou chodí venčit do útulku, by ji zlynčovaly jen za to, že to četla.

Dojeli jsme do Prahy načas, svižně jsme přestoupili do metra a jeli do Letňan na výstaviště. Klaplo nám to na desátou, právě otvírali brány.

Za branou jsme se rozešli, každý dle svých zájmů a preferencí dle specializace.

Tedy pro mě zednická. Narazila jsem na stánek významného výrobce cihelného zboží. Měli na stole krásné nové příručky technologických postupů. Dala jsem řeč s dámou a pár kousků posbírala. Začínáme zrovna stavby v tomto systému. Tak ať to máme dobře. A to jsem říkala, že žádné katalogy nosit nebudu.

Hororové pro mě byly přechody mezi halami. Grilované pochoutky, bramboráky, klobásky, gyros, čínské nudle … všechno to vonělo a lákalo a mně vytrávilo. Blížila se doba oběda. Ale vše by vyžadovalo zapití pivem a vzhledem ke zpáteční cestě jsem nic nechtěla riskovat.

Našla jsem tedy jídelnu s normálním jídlem. Dala bych si vepřo knedlo zelo, ale vzhledem ke zpáteční jízdě vlakem jsem to opět zamítla. K řízku nemusím ani hranolky, ani bramborovou kaši. Zbylo tedy rizoto. Za tu cenu bych u nás měla řízky dva. Ale bylo dobré. Je fajn si zajet do Prahy na rizoto.

Ještě jsem obešla pár stánků a vydala se zpět na metro a vlak. Kolega mě prozváněl, ale neúspěšně, v prostorách nádraží nebylo slyšet vlastního slova. Ale našli jsme se, nakonec, jízdenky měl on.

Abych si vyřídila nějaké hovory, musela jsem vyběhnout do „sherwoodu“, kde bylo relativně klidněji.

Nechtěla jsem si už kupovat kafe, aby mi ho v tlačenici někdo vylil. Těšila jsem se, že si ve vlaku konečně sednu a koupím kafe.

Jeli jsme vlakem bez servisu. Nebo nějaký tam fungoval, ale kávu nerozváželi. Celou cestu jsem myslela jen na to, až doma vyzuju boty.

Po výjezdu z Olomouce zácpa na dálnici před místem zúžení provozu do jednoho pruhu. Kadeřnici opravdu nestihnu. Naštěstí mě byla ochotná vzít později, v šest hodin. Kočka musí vydržet do pondělí.

Na parkovišti u pracoviště přesedám do auta a ujíždím k domovu. Konečně doma, vyzouvám boty. To je úleva! Kočky jsou hladové, já taky. Kočky najíst dostaly. Nazouvám lehké kecky a upaluju ke kadeřnici. Kadeřnice vyslechla důvod mého zpoždění.

„Já bych tak jela na výlet do Prahy!“ pravila natěšeně.

Byla jsem tam, moc jsem z ní neviděla  a jako bonus jsem  ještě dostala pracovní sobotu.