Moje pády – na kole

Na jedné rodinné sešlosti přišla řeč s bratrancem i na kolo. Je už v důchodu, ale je vášnivý turista, běžkař i cyklista. A jeho názor zní: „Kdo jezdí na kole, padá“.

Někteří cyklisté budou s opovržením oponovat. Přece, kdo umí jezdit, nemá proč padat! Nejsem si tím tak jistá, někdy to záleží i na jiných faktorech. Dovolím si tedy s bratrancem souhlasit a přidat sbírku svých pádů.

Na svém prvním kole jsem si v nějakých devíti letech přivodila i první zranění. Kolo mi podklouzlo na škváře  a už jsem ležela. Škvára se mi do kolene hezky zažrala,  protože s křikem jsem odmítala návštěvu lékaře na vyčištění a snad i šití. Rána byla dost velká. Ale časem se zahojila. No a škvára v mém koleni, která byla pod kůží dlouho patrná, tak nějak vysublimovala.

Další zážitek na sebe nenechal dlouho čekat. Po dovršení patnácti let jsme si se sousedkami, kamarádkami, domluvily „akci“. Tenkrát se prodával alkoholický nápoj zvaný „Grog“. Bylo to levné, mělo to chuť rumu a asi tam i nějaký byl a mělo se to ředit vodou. Jedna z nás, která se učila jako prodavačka, ho získala a donesla a šly jsme ho konzumovat na jejich chatku do zahrádkářské kolonie. No moc jsme to neředily. Ale přijely jsme všechny na kolech a na kolech jsme i po likvidaci láhve odjížděly. No a jak jsme byly tak rozjuchané a pěšina byla úzká a člověk neodhadl odstupovou vzdálenost, prostě jsme se tak nějak do sebe zamotaly i s koly a byl z toho hromadný pád. Jediné, co si z toho pamatuji, byl hurónský smích všech zúčastněných. Šrámy na těle, ani duši se nekonaly.

A pak nastal pád s mojí novou krásnou favoritkou. Musela jsem za neodkladným účelem navštívit po domluvě příbuzné. Jak jinak, než na kole, bylo to jen 10 km. Ale tentýž den odpoledne jsme rovněž v práci zapíjeli kolegovu čerstvě narozenou holčičku. Povinnosti už nešlo odvolat. Nasedla jsem a jela. Část úseku vedla po hlavní silnici. Jela jsem opatrně při kraji, pekelně jsem se soustředila, vědoma si svého nepředpisového stavu.

Ale dojela jsem šťastně a před jejich domem jsem téměř zastavila a vydechla si. V tu chvíli mi povolila koncentrace a mě ani nenapadlo sundat z pedálů nohy. Padla jsem tedy i s kolem elegantně na bok. Všimla jsem si, že kolem šel malý chlapeček, který s úžasem tento pád sledoval. A vím, že jsem se začala hrozně smát.

No, smích mě záhy přešel, narazila jsem si nohu, roztrhla oděv, s vyprcháváním alkoholu, to začalo bolet. Příbuzní mě odvezli domů autem, bez kola, to zůstalo tam. První otázka, kterou jsem po návratu dostala, nesměřovala k mému zdravotnímu stavu, ale ke stavu kola. Nic se mu nestalo. Padlo na měkké.

Co jsem toho vyvodila? Pod „vlivem“ už zásadně nejezdím. Jedu-li na kole, nedám si ani pivo, piju Birell. Mohu-li si vybrat, pak polotmavý.

No a jak se zvyšovala kvalita a úroveň kol, na kterých jsem jezdila, tak se zvyšovala i bolestivost pádů. A už to nebyla taková legrace.

Poslední pád, který jsem možná už někdy zmiňovala, byl na mém posledním trekovém kole cestou do práce. Standardní situace – při projíždění křižovatkou po hlavní mi řidič osobního vozidla odbočujícího doleva nedal přednost. Cyklista přece není rovnoprávný účastník silničního provozu. Tak to bolelo! A dost. Vyzkoušela jsem si let plavmo vzduchem přes řidítka. Než narazit do odbočujícího vozidla i s kolem, rozhodla jsem se bleskově raději si narazit své údy na asfaltu. Kolo dopadlo na mě – nic se mu nestalo. Poškození na výbavě ? Prasklá dózička s obědem v brašně na nosiči. Část ho unikla  mimo.

Pravé koleno to odskákalo dost. A jak jsem tam v té křižovatce sbírala svou schránku a svých pět švestek z asfaltu, „pachatel“ po přibrždění, kdy se přesvědčil, že mu kus mě neleží pod koly, ujel. A jinak celkem nikdo moc neprojevil zájem. Odplížila jsem se kousek mimo, usedla na květinový truhlík a vstřebávala první nával takového toho pocitu, že to s vámi sekne, když to nerozdýcháte.

Rozdýchala jsem, dolezla jsem do práce pěšky a první co bylo, že jsem z ledničky vytáhla slivovici a šla za kolegyní, ať mi nalije. Dotaz: „Proč si nenaliješ sama?“ „Protože se mi třesou ruce a nerada bych rozlila“. Byla tedy solidární a posloužila mi.

Odpoledne jsem se doploužila na autobus, došla domů, sedla do auta a kolo ještě převezla. A to bylo prozřetelné, protože druhý den jsem už do auta nenasedla. Koleno nešlo ohnout. Ale led, mražený hrášek, odborné rady mé fyzioterapeutky a tejpování zas daly kloub do pořádku a zhruba po měsíci jsem na kolo nasedla znovu. Opatrně, ale jela jsem.

Šrám na těle se zahojil, na duši nepatrně zůstal. Při průjezdu křižovatkami zpomaluji, případně před křižovatkou raději zastavím a přejdu jako chodec. A přiznávám, že se bojím už to pustit z kopce dolů plnou rychlostí. Jednou mi na favoritce při sjezdu praskla duše. Není to dobrý pocit. Ale ustála jsem to.

Nicméně pevně věřím, že najezdím bez dalších pádů ještě mnoho kilometrů.