Tato věta se zpravidla používá, když zemřel někdo, kdo měl za svého života vše vyřešeno a všichni tedy vědí na čem jsou. Zúčastnila jsem se dnes pohřbu, takřka vrstevníka. Vím jen jediné. Měl krásný pohřeb krásný člověk.
Obdivuji lidi, kteří umí tvořit verše, poezii, něco, co dokáže oslovit, něco nad čím se zamyslíte a dokonce je ještě zhudebnit. Převést do hudby, zahrát a osobně zazpívat při kytaře. A ulovit na to nějakou kočku. Ulovil si tak manželku.
Do krásy fyzické, dle obecných představ, měl daleko. Vždy byl hendikepován, velkou část života projezdil na vozíku. Ale když hrábl do strun, holky byly naměkko. Říká se tomu charisma?
Neznala jsem ho osobně až tak dobře, spíš z vyprávění mých kamarádek z mládí, které na zábavy, kde hrál s kapelami, vzpomínají dodnes. Popravdě, ale i já jsem s ním vypila nejeden pohárek, i s jeho manželkou, vyposlechla jeho hudební produkci, zazpívala, ale jsou to již nějaké roky zpátky. Nicméně, stali se po mém přestěhování mými novými skorosousedy. A sousedy a dobré lidi, má člověk na poslední cestě vyprovodit.
Krásný pohřeb, duněly rockové balady mého mládí (Uriah Heep), hodně lidí, různého věku. Od teenagerů, po mé vrstevníky, starší sousedi a známí, muzikanti. Jako perličku, při jeho celoživotní vášni k hudbě, je nutno podotknout, že nesl stejné jméno a příjmení jako před pár lety zesnulý proslulý skladatel hitů pro našeho „věčného zlatého slavíka“.
Dokážu se při jisté „zkušenosti“ se ztrátou blízkých vžít do myšlenek pozůstalých. Hodně vnitřní síly a síly bojovat. Nic víc jim nemohu přát.
Vrátily se mi myšlenky o pár let zpátky, kdy jsem ztratila poslední blízkou osobu. Vybavily se mi přesně ty chvíle, kdy se ukončilo posezení s rodinou a po návratu domů a odjezdu posledních příbuzných jsem zůstala sama. S-a-m-a. Sama na problémy, sama na život. Strašné slovo, strašný pocit, pocit beznaděje. Jak podobný pocit musí zažívat čerství pozůstalí! Kdo máte aspoň nějakou rodinu, děti, rodiče, pořád to není s tou samotou tak tragické. Než když zbude jen kočka a pes a velká nemovitost.
Taky jsem si přesně vybavila, co jsem v tom prvním uvědomění si samoty udělala, komu jsem zavolala. Dnes už vím, že to měl být někdo úplně jiný. Ve chvíli, kdy jste na dně, ale nezkoumáte, jestli ten druhý vaše problémy, přes svoje vlastní, ještě zvládne, nebo ho to vezme do záhuby s vámi.
Má dnešní rada a zkušenost? Musí to být někdo, koho znáte absolutně, o kom víte takřka vše, koho znáte skoro celý život. Kdo nebude v případě nestandardních situací ztrácet nervy, křičet. Nic se tím stejně nevyřeší. Leda vznikne atmosféra nedůvěry a strachu.
Také si uvědomuju, že jsem pak používala slova, jako: „Život ztratil smysl“. A podobně. Dnes bych si za to vše mohla dát tak leda pár facek, ale je to už stejně jedno. Podstatné je, že ten smysl jsem znovu našla. Byť je to někdy pro pevné nervy, zvláště, když vejdete do vchodu domu, kde bydlíte a už z přízemí slyšíte dunící hudbu, hlučné výměny názorů, štěkot psů a podobně. Tak na to si asi nikdy zcela už nezvyknu. Ale člověk nemůže mít všechno. Nakonec … existují špunty do uší.
Byl dnes špatný den pro víc lidí. Na obědě se dva starší nervní pánové pustili do děvčiny, že špatně stojí ve frontě. To už jsem nevydržela a pány napomenula, jestli je nutné křičet? Na benzínce při platbě jsem čekala na lístek do myčky, až jsem paní pokladní musela vysvětlit, proč tam stále stojím. Omlouvala se, že měla těžký den. Věřím, i mě to dnes nějak zase sejmulo. Zvláště po příchodu domů.
Ale mám lék, mám svoji útulkovou smečku psů. Neznám lepší duševní terapii. A i když jsem to neplánovala, šla jsem dnes venčit. Tak jsem si přemílala v přírodě události dnešního dne. Proč musí lidé řešit problémy křikem, naschvály, podrazy, nezájmem. Při pohledu na katafalk se všechny běžné „neřešitelné“ životní a provozní zádrhele jeví jako něco maličkého, nepodstatného. Slovy mé známé čarodějnice: „Asi to tak má všechno být“.
