Máme 21. století …

Tak konstatoval v jisté emotivně rozjitřené diskuzi na FB jeden účastník. Ano, století překotného vývoje techniky. Přiznávám, že si někdy připadám, že mám IQ tykve. Nebo aspoň mám pocit, že se tak ke mně například prodejci specialisté chovají.

Nejsem počítačový mág, jsem běžný uživatel. Umím používat běžnou komunikaci po sítích, umím užívat internetové bankovnictví, chápu podstatu chytrých telefonů.

Ale občas se člověk dostane do situace, kdy má pocit, že buď si z něho obchodníci dělají dobrý den, nebo si myslí něco o té tykvi, nebo jsem vážně natvrdlá.

To se mi tak stalo, že si mě pozvali do mé banky, že mám nějakou špatnou kreditní kartu. Tak jsem aspoň vydedukovala z úvodního telefonátu. Doklusala jsem tedy na domluvený čas, ujala se mě mladá bankovní úřednice, kterou jsem tam ještě nikdy neviděla. Ale zas tak často tam nechodím, když nás banky vyhánějí od přepážek k internetu.

Vysvětlila mi, že za kreditní kartu platím 49 Kč měsíčně. Ano, to jsem si všimla z výpisu. Také vím, že když učiním nákupy kreditní kartou v jisté výši, poplatek mi eliminují slevy z nákupu. A většinou mi to vychází. Ovšem byla mi nabídnuta jedinečná akce. Nová kreditní karta s vyšší slevou na rok, zdarma. Souhlasila jsem, ale začala jsem přemýšlet a tázat se.  A co bude za ten rok? „No, pak budete platit zas těch 49 Kč za měsíc, ale rok máte zdarma“.  Aha. 

„A PIN mi zůstane?“ tázala jsem se v momentě, kdy jsem podepisovala souhlas na nový dokument. „No ten vám přijde esemeskou a pak si ho můžete změnit na bankomatu“, pravila úřednice. Tak to v žádném případě! Vždy jsem dostávala tyto dokumenty poštou v zabezpečené obálce a teď jen tak? SMS? A na bankomatu, kde mi hledí přes rameno kdekdo? „Tak to nechci“ pravila jsem. Úřednici ztvrdly rysy, ale zachovala dekorum a vypsala storno.

Další úkol, který jsem měla před sebou, se týkal telefonu. Končí mi smlouva a současně stav mého telefonu po mnoha pádech, hlavně při venčení v útulku, je už poněkud v rozkládající se formě. Na novém tarifu jsme se dohodli poměrně rychle, představu jsem měla. K tomu jako bonus nějaké registrace do nějakých hudebních kanálů a firemních kanálů. V životě jsem o tom neslyšela, ani se o to nezajímám. Už mi i přišlo upozornění do emailu a láká. Zaregistruj se!  Pochopitelně, následně, po nějaké zkušební době, je to placená služba. Tak to si nechte! Nebudu to ani otvírat.

Úkol další – výběr telefonu. Zde mám naprosto jasno. Prodejce se rozzáří a kráčí mi předvést novinky. „Víte, já nechci dotykáč“, pravím. Nechci si telefon během hovoru vypínat uchem, jako se to stává některým mým známým. Na otázku: „Proč ne?“ se mi chce odpovědět: „Co je ti po tom?“ Ale jsem dáma. Tedy vysvětlím a žádám telefon s klapičkami. V duchu si říkám: „ Panáčku, nejsem úplný idiot, jak si asi myslíš. Mám i tablet s internetem, který stejně moc nepoužívám. Ale od telefonu vyžaduji – především volat, sms a jednoduchou obsluhu. A občas něco vyfotit.“  Chce se mi říct, že život je smysluplný, když dělám radost sobě, či jiným a dělám něco užitečného. A rozhodně si nepředstavuji trávit ho ustavičným zíráním do displeje telefonu. Ale obchodník je ještě mlaďoučký, možná to někdy pochopí.

Výběr těchto telefonů je omezený, ale snad jsem si vybrala dobře. Uvidíme, ještě není zprovozněn. Ale řeknu vám, pro účely venčení v útulku by se mi líbil Caterpillar. Odolný, outdoorový. Stejného jména, jako jsou těžké stavební stroje, byl by mi blízký. Ale kdybych ho vytáhla někde na jednání, vypadala bych jak idiot. Ne jako dáma.

No a další boj byl s poskytovatelem internetového spojení. Prostě jsem chtěla zrušit internetovou televizi a zachovat si pouze internetové připojení. Bavím se nabídkami typu: „Přidáme vám další kanály!“ k dalším asi 75 kanálům. Nechci! Bavím se tím, když řeknu, že televizi vůbec nepouštím. Je to ztráta času. Ten úžas dalšího mladého prodejce! Žiju snad v jeskyni? Izolovaná od civilizace? Ne, lhala bych. Potřebuju jedině hudební kanál. Jednou za čas, když naskočím na cvičební stroj, protože nemůžu jít třeba několik dní venčit – běhat do útulku. Pak už mi škubou nohy nicneděláním. A u ničeho jiného, než u hudebního doprovodu, se nedá držet rytmus šlapání.

Ta neochota pustit klienta! Nedáš za jednu službu, připočteme ti to do zbývající. Ale tak naivní opravdu nejsem. Někdy si připadám vážně jako omezenec. V očích mladých obchodníků čtete: „Baba jedna stará, zase žádný pořádný kšeft!“

Ještě že aspoň rifle chodím nakupovat do obchůdku, kde obsluhuje dáma v letech, s optimistickým a reálným přístupem k životu. Vždy prohodíme pár vět. A řeknu vám, po všech těch nových technologiích, je to balzám na duši.