Letní povídka – takový letní slaďák

Je léto, horko k zalknutí, když musíte být zavření doma z důvodů indispozice. Hlavou víří myšlenky a zvědavost, jak pospojovat tři zadaná slova. Co vzniklo na vlně fantazie? Jakákoliv podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná.

Žili si dobře. Měli se rádi, tedy okolí o tom bylo přesvědčeno. Jiří a Pavla. Rádi se ubezpečovali, že jsou pro sebe těmi pravými, rádi o tom ubezpečovali jiné. Jiří si Pavlu hýčkal dárečky, tu kousek zlata, tu kožich, či jiný hadřík. Pavla mu byla chápající a pozornou manželkou, dbala o sebe, aby měla stále šmrnc, aby se za ní otáčel nejenom její vlastní choť, aby mu nezevšedněla.

Manželství něco ale chybělo. Neměli děti, nějak to nestihli v době, kdy k tomu měli vhodný věk.  A teď byli již ve věku, kdy už to nešlo a ani neshledávali smysluplným pořizovat si dítě, které by v době své puberty a dospívání muselo snášet poznámky vrstevníků, co to má za staříky rodiče.  Ale zdálo se, že jim to až tak nevadí, měli pestrý život, cestovali, měli koníčky, sportovali.

Jiří měl firmu, dařilo se mu, zaměstnával lidi, byl schopný, dravý, někdy nepříjemný a nebyla mu cizí ani jistá úskočnost a vychytralost. Pavla měla slušné zaměstnání, ale o práci se doma nebavili. Nebo spíše se o ní odmítal bavit Jiří, Pavla vlastně o jeho práci moc nevěděla. Ale zvykla si.

Žili hlavně pro sebe, moc přátel neměli, s rodinou se nestýkali, nikoho nenechali moc nakukovat do svého soukromí.

Jedním z mála vyvolených byl dlouholetý přítel Petr, s kterým,  případně s jeho přítelkyní, tu a tam občas někam vyrazili. Věděl o nich asi nejvíce, někdy se stalo, že Petr fungoval ve vztahu Jiřího a Pavly jako vrba. Protože přece jenom… I v dokonalém vztahu se, sice zřídka, ale přece jen objevil mráček a každý občas potřebuje očistit mysl od přetékajících myšlenek.

S Jiřím chodil Petr sportovat a sem tam se stavili na pivo. Takže věděl, že Jiřímu pozornost slabšího pohlaví dělala dobře, byznys mu skýtal různé příležitosti a nejednou toho i využil. Když se ho na to Petr jednou zeptal, dostalo se mu odpovědi, že to není nic vážného, jenom že potřebuje občas nějaký „úlovek do sbírky“. Že svoji Pavlu má rád a zahrnuje ji přece pozornostmi.

Za Pavlou občas zaskočil Petr domů na kávu. Takže věděl, že jí Jiřího mlčenlivost ohledně jeho práce trochu trápí, ale měla ho opravdu ráda, tak to hodila za hlavu. A Pavla naopak Petrovi pofoukala bolístku, když se rozešel s přítelkyní.

Proto jako blesk z čistého nebe zapůsobilo, že Jiří řekl Pavle, že se s ní rozvádí. Že poznal úchvatnou mladší dámu a že odlétá za oceán s ní a už se nevrátí. „Neboj se, nechám ti tady dost, abys nestrádala!“ suše jí oznámil po dvaceti letech manželství.

Zhroutila se. První, kdo se ji snažil utěšit, byl Petr. Nedařilo se mu to, ztrácela chuť do života, byl z ní nešťastný. Bylo mu jí líto. V tuto chvíli si vyčítal, že jí dávno neřekl, že ji má vlastně už dlouho rád.

Ve snaze pokusit se ji přetáhnout na svoji stranu a přesvědčit ji, že se trápí kvůli někomu, o kom vlastně něco vůbec nevěděla, kdo za to možná už ani nestojí, jí řekl vše. Že Jiří byl sice schopný, ale nebyl dokonalý a už vůbec ne oblíbený, řekl jí i o jeho avantýrách.

Začala křičet: „Proč mi lžeš? Milovala jsem ho a on miloval mě! Táhni a nechoď už mi na oči!“ Tak šel.

Ale život šel dál. Petr se dal znovu dohromady s bývalou přítelkyní, ale opět a tentokrát definitivně, se rozešli. I zprávy od Jiřího, zprvu alespoň sporadické, po čase ustaly. Věděl jen to, že se mu daří. Od známých se doslechl, že Pavla je stále sama.

Jednoho letního podvečera se šel Petr projít kolem zahrádek, mezi nimiž protékal potůček. Zastavil se a pozoroval vlnku na hladině, v níž se odráželo zapadající slunce. Najednou mu cosi řeklo, aby se otočil. Naskytl se mu překvapivý pohled. Za ním  stála Pavla. Nevěděl, co dělat. Pohled mu padl do vedlejší zahrady na záhon růží. Neváhal, přelezl plot a jednu utrhl. Vrátil se k Pavle a růži jí podal. Usmála se.

„Půjdeš se mnou na kávu nebo dvojku vína? Máme si co povídat, ne?“ zeptal se.

Tiše stála a dívala se na růži. „Víš, že to pro mě Jiří nikdy neudělal? Půjdu, Petře. A ráda“.