Láska ?

Co je láska? Citové vzplanutí, sympatie, energie, přátelství, partnerství, přitažlivost, sex, rozdávat, brát? K sobě, mezi sebou?  Slovo, které dokáže rozbouřit emoce, jedno slovo, na které je tisíc výkladů.

Trochu oklikou. Poslední dobou nemohu  holdovat svým zálibám v přírodě, tedy občas otevřu moudré knihy, v současné době především o fyzioterapii, případě zabrousím na internetu cíleně na nějaké téma, nebo náhodně, jak mi to přinese třeba nabídka různých zpravodajských serverů nebo FB.

A mezi jinými, náhodnými tématy, se často opakují články o lásce, o vztazích, o sebelásce. Občas žasnu. Na vlnách esoteriky i v reálné „zprávařské“ rovině, jak jdou partnerské vztahy do kytek a co dělat pro obnovu. Jistě, hektické tempo, ženy se zapomínají chovat jako ženy a muži se občas nechovají jako muži. Někdy se podělím o dojmy se známou, která daným tématům v té tajemné rovině holduje víc než já. Vyslovila jednu krásnou větu: „Lidé dnes tyto věci objevují s úžasem, chodí na přednášky, kurzy, platí za ně, masírují je média, populární osobnosti, psychologové, kteří umí vnuknout svým posluchačům  myšlenku o jakémsi novátorství a jedinečnosti, ale zapomněli, že v podstatě je to vše o jednom. Chovat se k sobě navzájem i k sobě samému slušně. A dnes se to s velkou slávou „učí“ znovu.“

A fyzioterapie a láska trochu souvisí. Mým laickým pohledem - tělo je dokonalý stroj a měli bychom mu s láskou a trpělivostí naslouchat. S láskou k sobě, s pokorou a vděčností za fungující mechanismus. Jak nám dává ťafky za naše prohřešky.

Ne všichni to dělají. Nedávno jsem potkala známou, která ocenila moji proměnu a ptala se, co dělám? „Tak na to já nemám čas“, když jsem vyjmenovala své aktivity. A nedlouho potom jsem slyšela další podobný názor, když jsem říkala, jak mě návrat ke zdravému stavu bolí. „Vezmi si prášek“, zněla odpověď, která mě rozesmála. Když jsem říkala cosi o pohybu, odpovědí opět bylo : „Tak na to já nemám čas“. No, až si ho člověk najde, protože ho okolnosti donutí, může být pozdě.

I já jsem před pár lety začala cítit lásku k sobě. A ke komu především? Ostatní lidé přicházejí a odcházejí, sobě si zůstávám. Co je to láska? Tetelení srdéčka, tetelení mysli, vědět, že když chci, mohu cokoliv? Stav euforie? Nevím, každý to cítí jinak. Ale i já jsem polevila, spíše nedotáhla doporučení moudrých, protože na nápravu některých dlouhodobě se nabalujících škod myšlenky, odpouštění a opouštění opravdu nestačí. Sedavé zaměstnání, přecenění sil, výpadek rozumu.  Dokonalý mechanismus se zadřel. Ale mám dobrou fyzioterapeutku, káply jsem si postupem času do noty. Takže se učím správně chodit, sedět, správně cvičit, a znovu naslouchat signálům. Třetí opravný pokus už nemusím dostat. Tento byl dostatečně varující. Bolest jako odměna za provinění vůči sobě? Beru.

Jiná láska? Podat příteli ruku, když ostatní odešli? Tím spíš, když už tu ruku nemá? Ale i takoví tu ruku dokážou podat zpět, jsou silní. Je to láska? Nebo láska ke zvířatům. Ty ji vracejí bezprostředně, upřímně. Láska je říkat ne, aby člověk někdy přežil.  Láska je také dávat a nečekat, že bude vrácena. Je láska pochválit druhého, jak se zlepšuje, jak roste, mít radost z úspěchů druhých? Je láska vyjasnit i někomu cizímu, že jsme ho podezřívali neprávem? A pak se tomu společně zasmát?

A láska partnerská, kterou takto vnímá většina? Mám, nebo měla jsem, před očima vzory ve vztahu partnerském, kteří se ničemu v tomto směru nemuseli učit, prostě TO věděli. Uvedu jeden příklad. Svoje rodiče.

Nikdy jsem je neslyšela, že by si říkali – miláčku, drahoušku, miluji tě a podobně. Nikdy jsem je neslyšela, že by si říkali, jak jsou šťastni, že mají jeden druhého. Nikdy jsem si nevšimla, že by nějak řešili, aby jim vztah nezevšedněl. Byli v prvé řadě partneři s úctou k sobě. Mamka byla sice doma, taťka jí ale nikdy nedal najevo, že on živí rodinu. O všem vždy rozhodovali společně. Navíc mamka ovládala umění zpříjemnit muži příchod z práce – dostal po šichtě ve fabrice teplé jídlo, noviny a dal si „dvacet“. Mamka po tu dobu „vysublimovala“. A když taťka přepnul mozek, pak vyrazili společně za domácími povinnostmi na zahradě a kolem domu, rodiny. Když se jim, většinou mamce, něco nelíbilo, tak si to řekli a vyřešili. V neděli se pak svátečně oblékli a vyrazili spolu na procházku, kde se dívali po všem novém, rozmlouvali, nebo jen tak mlčeli. Byli prostě spolu. To že jsou spolu šťastni, člověk viděl v gestech, to  nemuseli zdůrazňovat slovy a oba to věděli, nemuseli se to učit, prostě jen věděli, že spolu chtěli být. Celý život. Bez výhrad, bez výčitek, bez podmínek, bez pochybností. Tomu já říkám LÁSKA!

Ale znám mnohé jiné. Velmi dobré známé. Vím, že to mají podobně jako to měli moji rodiče. Prostě táhnou za jeden provaz a mají z toho radost. A vztah koření humorem. A rozdávají radost a energii druhým. Nebo právě moje bezruká kamarádka. Ti třeba spolu s partnerem stále mluví. Není nic, co by hlodalo v mysli. Kdybych se obou párů zeptala, jestli nemají pocit, že něco dělají špatně, že by se měli něco učit, řekli by: „Jsi blbá? A proč? Je nám spolu dobře“. Prostě vědí, že spolu chtějí být, věděli to vždy.

Těch, co vědí a chtějí je daleko více. Byť si nejsem jistá, jestli se dá dnes říci, že většina. Lidé spolu mnohdy soupeří o moc ve vztahu, pochybují, nevěří si, nebo žijí jen tak, vedle sebe, každý po svém. Nemluví spolu o všem, mnohdy nevědí jak. I takové případy znám. A další zas využijí toho, že jim nabídnou, jak něco změnit, něco se naučit. Umění psychologie zahrát na slabou a líbivou strunu. Ale nedivím se, každý se živí, čím umí a využívá příležitostí, je to v pořádku.

Jak si dovoluji, když to tak nemám já, s tak zářným příkladem a teoretickým vybavením? Ale víte, láska kvete v každém věku! Někdy je lepší nechat věci jen tak plynout a … Ale nekritizuji přece, neodsuzuji, nezávidím, je to jen můj názor. Nestydím se za něj.

Víte, objevila jsem jeden kratičký citát, který podstatu vystihuje, dle mého názoru, dokonale: „Láska není o řečech o lásce, ale ve skutcích, které ji ukazují“. A ač nejsem jeho skalní příznivec, to potvrzují nakonec i slova  Jaroslava Duška, vlastními slovy volně řečeno, že pokud čímkoliv člověk opravdu nežije, tak jsou to jen kecy, kecy, kecy.

Láska? Láska je vědět, láska je pochopit, tolerovat, odpouštět, pravda i lež, láska je ….  Láska není o řečech.

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Ivana Pavlisková | čtvrtek 17.9.2015 19:58 | karma článku: 19,95 | přečteno: 389x
  • Další články autora

Ivana Pavlisková

Čtyřnozí závodníci

13.1.2019 v 16:53 | Karma: 19,21

Ivana Pavlisková

Typicky vánoční

24.12.2018 v 16:09 | Karma: 23,17

Ivana Pavlisková

Schizofrenie

22.12.2018 v 11:56 | Karma: 19,31

Ivana Pavlisková

Černá je dobrá, nejlepší

25.11.2018 v 19:24 | Karma: 23,50

Ivana Pavlisková

I ty stará zřícenino!

4.11.2018 v 18:27 | Karma: 19,73